Nerozdělí nás!

6.

Byl jsem připravený už od večera, vlastně jsem ani moc nespal. Ráno jsem si pak vybíral, co jsi vezmu na sebe, to bylo snad poprvé, co jsem si na tom dával záležet. Nakonec jsem si vybral šedé rifle a vínové triko, přes které jsem si ještě navlékl světle šedou mikinu s rozepnutým zipem. Šel jsem do koupelny, abych se navoněl a vyčistil si zuby, ale zaskočila mě tam mamka.

,,Ty se někam chystáš?" ,,No...jo...já....jdu se projít." trochu jsem se zakoktal. ,,Máš rande?" vypadala jako nadšená puberťačka, co čeká na detaily od kámošky. ,,Mami, mohla bys....co já vím...třeba jít něco dělat..." snažil jsem se jí zbavit, ne že bych jí neměl rád, ale rozebírat tohle s mámou? To je fakt divný. ,,No jo, no jo." zabručela a ztratila se za rohem.

Já se mezitím koukl do zrcadla a prohrábl si rozcuchané vlasy. Vzal jsem do ruky voňavku a rozhodně s ní nešetřil. Pak jsem si chystal vyčistit zuby, když se ve dveřích znovu objevila mamka.

,,Snad ti to vyjde." ,,Mami, nejsem žádný puberťák, takže si určitě poradím." upozornil jsem jí. ,,Dobře. A...je pěkná?" znovu se zeptala a já se zaúpěním došel do kuchyně, kde jsem si vzal jen suchý toust.

Cestou jsem začínal být nervózní. ,,Ehm....ahoj, tak ti jdu na pomoc." začal jsem si říkat pro sebe nahlas. ,,Ne, spíš....Čau krásko, doufám, že se ti nestýskalo." pronesl jsem tentokrát hrubším hlasem. Došlo mi, že je to fakt trapný, nedokážu ani vymyslet rozumný pozdrav. Možná je to proto, že jediný případ, kdy jsem se s holkou viděl víc, než dvakrát bylo, když jsme měli společně dělat na projektu do laborek. Málem jsem si ani neuvědomil, že už stojím, před rančem. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil dovnitř.

Jenže Izabelu jsem nikde neviděl, nějakou dobu jsem tam postával, ale zkrátka nic. Tak jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodl zazvonit na zvonek, od hlavního domu. ,,Vydržte moment..." ozvalo se zevnitř a mně se rozbušilo srdce. Pak otevřela dveře, měla na sobě riflovou bundu, bílé triko a volné roztrhané džíny.

,,A..ahoj." pozdravil jsem pozvednutím ruky. Tvářila se jakoby na mě zapomněla a chytla se za kořen nosu. ,,Adame, promiň, nemám teď čas. Můžeme to nechat na zítra, nebo prostě na někdy jindy?" zeptala se a prošla okolo mě, směrem ven. ,,Stalo se něco?" Zastavila se a pomalu se na mě otočila. ,,Vlastně jo. Ztratila jsem mobil v lese. Takže promiň." Já se ale jen tak nedal. ,,Mobil?" ,,Jo, neslyšel jsi?" okřikla mě. ,,Můžu ti ho pomoct najít. Kde jsi ho ztratila?" nabídl jsem se a ona se pousmála. ,,Šla jsem se večer projít do lesa a nejspíš mi tam někde vypadl. Umíš řídit motorku?" její otázka mě poněkud zarazila. ,,Proč?" místo odpovědi mě chytla za ruku a táhla směrem ke stodole.

,,Mohli bychom tam být rychleji." odpověděla, když už jsme stáli před menším dvoukolovým strojem. Udiveně jsem na něj zíral. ,,Takže?" podívala se na mě Izabela tázavě. ,,Takže říkám, že po vesnici stejně nepotřebuješ žádný papíry." odpověděl jsem a nadšeně nasedl na motorku. ,,Co když se vybouráme?" zeptala se. ,,Tak to by tenhle svět přišel o dva výjimečné lidi a tvůj mobil by zůstal navěky ztracený." pronesl jsem vážným tónem, zatímco ona se tomu zasmála a sedla si za mě. Ucítil jsem její ruce kolem pasu a zase se mi rozbušilo srdce. ,,Spíš jen o jednoho. O skvělého spisovatele s velkou budoucností..." zašeptala mi do ucha, já to bral jako žert, tak jsem se jen usmál a nastaroval motorku.

Hledali jsme po celém okraji lesa, ale po mobilu nikde ani stopa. Najednou Izabela navrhla: ,,A co zkusit jít ještě hlouběji?". Já jsem se zamračil. ,,Myslel jsem, že si tak daleko nešla?" ,,Já vlastně nevím, byla jsem zahleděna do té krásné přírody, ale možná jsem procházela druhou stranou, chápeš?" Trochu mě děsila představa vstoupit do toho lesa teď, když se začíná stmívat. Jenže co bych pro ní neudělal.

Procházeli jsme všude možně a nic jsme nenašli, navíc se zdálo, že jsme se ztratili. Aby toho nebylo málo, kolem už byla tma, taková, že sotva bylo vidět na pár kroků před sebe. ,,To snad není možný." zanadával jsem. ,,Bezva. To vážně neznáš cestu ven?" zeptala se mě Izabela. ,,Spíš ne. Asi jsem ti měl říct, že jsem se tu jako kluk ztratil." ,,Tak to je bomba. Boží. Jsem uprostřed lesa, je tma a...." zoufala, zatímco já si sedl na zem. ,,Počkat, co to děláš?" podívala se na mě tázavě. ,,Nechci nijak strašit, ale zatím to vypadá, že tu budeme muset zůstat přes noc." vysvětlil jsem. ,,Ne,ne,ne..." protestovala. Teprve až jí došlo, že je to marný, přisedla si vedle mě. ,,Je ti zima?" zeptal jsem se, když se objímala pažemi a snažila se zakrýt drkotání zubů. ,,Ne, to je dobrý." odpověděla. ,,A nemáš třeba zapalovač? Nebo sirky?" věnovala mi nechápavý pohled. ,,Na co?" ,,Abych rozdělal oheň, protože mně trochu zima je." pronesl jsem, nebyla to sice tak docela pravda, ale objal jsem se pažema, aby to tak vypadalo. ,,Seš roztomilej." řekla najednou, nevěděl jsem jak regovat, tak jsem se jen pousmál a zeptal se: ,,A to je dobře, nebo špatně?" taky se sice pousmála, ale neodpověděla. Až pak jsem si uvědomil, že mám na sobě vlastně ještě mikinu, začal jsem ji sundávat, abych ji mohl půjčit Izabele, ale ona mě zarazila. ,,Co to děláš?" ,,No, nechci, abys zmrzla, tak mě napadlo..."cítil jsem, jak rudnu. ,,Nech si ji. Mně vážně není zima." pronesla. Nechtěl jsem se vnucovat, tak jsem jen přikývl. Nastalo ticho, jenže já si odkašlal, abych ho přerušil. ,,Pořád si mi neřekla, co děláš ty? Teda jako jasně teď máš ranč, ale..." začal jsem se opět zakoktávat, jako vždycky, když jsem byl nervózní. ,,Není to jedno? Studuješ školu, která ti je pak v životě stejně k ničemu. Všichni se akorát v něčem předhání, jeden pracuje tady druhý tam. Jeden má vysoký plat, druhý ne..bla, bla,bla...." odpověděla a já zaujatě poslouchal. ,,Asi máš pravdu...." nevěděl jsem, na co se dál ptát, nebo říkat a ona mi v tu chvíli položila hlavu na rameno. ,,Jsem unavená.." zamumlala a následně usnula. Taky bych rád zavřel oči, ale bál jsem se, že by tu mohla být divoká zvěř a tak jsem radši zůstal na hlídce.

,,Mrzí mě, že jsme nenašli tvůj mobil." prohlásil jsem, když jsme se ráno vrátili na ranč. ,,No jo, asi si budu muset pořídit nový.." pak jsme oba mlčky stáli a dívali jsme se tomu druhému do očí. Nevím, co ona viděla v těch mých, ale já se v těch jejích úplně ztrácel. ,,Tak, ráda jsem tě poznala, pisálku..." pronesla, jako bychom se loučili už navždy a zamířila do svého domu. To jsem já ale nechtěl, tak jsem se zhluboka nadech a doběhl k ní. ,,Tak mě napadlo, jestli...no třeba.." nevěděl jsem jak to říct, ale ona naštěstí zakročila. ,,Jo, můžeš se někdy ještě stavit." pronesla a teď už odešla doopravdy.

Znovu jsem pocítil tu upřímnou radost a úsměv na své tváři.