Nerozdělí nás!

15.

Izabela nás zavedla až na nějakou opuštěnou skládku, kousek za městem. I přes to, že v Praze už nějaký ten pátek žiju, o téhle skládce jsem nevěděl. Možná jsem jí někdy zahlédl, když jsem tudy jel autem, akorát jsem si to nepamatoval.

Posadil jsem se na starou pneumatiku a zhluboka oddechoval. Potřeboval jsem do svého mozku dostat, co nejvíc kyslíku. Čím dál víc se mi přitom vracel obraz toho, co jsem provedl. Co když to ten doktor nepřežije a já půjdu do vězení? Nebo do blázince, vylezla na povrch ještě jedna myšlenka. Hned jsem jí, ale zahnal, nechtěl jsem si už ani na chvíli připustit, že jsem blázen. Protože to přece nejsem.

,,Co budeme dělat?" zeptal jsem se Izabeli, která si sedla na druhou stranu pneumatiky, zády ke mně. ,,Netuším, ale myslím, že po nás brzy půjdou." odpověděla. ,,Ne, vážně, to mě asi vůbec nenapadlo." promluvil jsem ironicky, ale brzy jsem svých slov litoval. ,,Tak promiň. Možná jsi jim měl dovolit, ti pomoct." skoro ta slova zašeptala. Já se na ní obrátil, abych jí mohl pohlédnout do tmavých očí. ,,Ne, nechtějí mi pomoct. Chtějí mi tě sebrat a to jim nedovolím. Nikdy a nikomu, vzpomínáš?" stiskl jsem jí ruku a ona se mi vrhla kolem krku. ,,Nechci ti ubližovat." její hlas zněl zlomeně, jakoby snad plakala. ,,To přece neděláš." zašeptal jsem a následně jsme se políbili.

Začínalo se stmívat a tak jsem se šel porozhlédnout kolem, abych našel deky, nebo něco podobného. Nakonec se mi podařilo najít jen starou matraci a nějakou plachtu.

,,No není to sice, jako v pětihvězdičkovým hotelu, ale aspoň nebudeme spát na zemi." okomentoval jsem svůj nález. Izabela mi věnovala ten svůj překrásný úsměv. Lehli jsme si vedle sebe a aspoň já usnul celkem rychle.

Během spánku jsem ucítil, jak do mě někdo šťouchá. Myslel jsem, že se mi to jen zdá, že je to sen, ale nebyl. Byla to Izabela, spatřil jsem její tvář, když jsem rozespale hleděl očima do tmy. ,,Co se..." nestihl jsem tu otázku ani doříct, protože v tu chvíli na mě dopadlo ostré světlo. Musel jsem si oči zakrýt rukou, snažil jsem se zjistit odkud přesně se bere, ale nedokázal jsem svůj zrak dostatečně zaostřit. ,,Našli nás." pronesla Izabela a mně chvíli trvalo pochopit, o čem vlastně mluví. To světlo se pořád blížilo. Já se rychle zvedl a chtěl se dát na útěk.

Jenže jsem pořád ve tmě špatně viděl, takže skoro každou chvíli jsem zakopl o nějaké harampádí na zemi. Cítil jsem se jako zvíře v kleci a myslím, že oni to tak vnímali stejně. Muselo jim dojít, že po tmě nebudu ani schopen najít východ. To světlo se pořád přibližovalo a já už za ním začal rozpoznávat siluety. Izabela se držela pořád vedle mě a zdálo se, že má strach. V tom případě jsme na tom byli stejně. Najednou jsem ze své druhé strany ucítil letmý pohyb.

Prudce jsem se otočil a dokázal rozeznat mužskou postavu, zřejmě policistu. Chtěl mi chytit ruku, ale já po něm agrasivně vystartoval.

Bohužel jsem si nevšiml, že zezadu se ke mně přibližují další dva. Chytli mi ruce a položili mě na zem. Snažil jsem se bránit, dokonce jsem dal jednomu z nich loktem, ale oni na tom byli fyzicky i početně pořád líp. Jeden polda si na mě sedl, aby mi ještě víc zamezil pohyb. Zahlédl jsem, jak v ruce drží nějakou věc a přibližuje se s ní ke mně. ,,To nic pane Vuku. Teď už to bude lepší." pronesl a já ucítil, jak se mi cosi tenkého zapíchlo do ruky. Stále jsem se snažil bránit, ale bylo to marné. Svaly mi postupně ochabovaly a pomalu se mi zavíraly i víčka. ,,Adame!" uslyšel jsem ještě Izabelin výkřik, pak se mi zavřely oči  a kolem nastala úplná tma.

Těžko říct, jak dlouho jsem mohl být mimo. Když jsem se ale probral, zjistil jsem. že se nacházím v jasně bílé místnosti. Zkusil jsem se pohnout, ale ruce i nohy jsem měl připoutané k lehátku, na kterém se momentálně nacházelo mé tělo. Věděl jsem, že ať už jsem kdekoliv, není to dobré. Začal jsem s rukama nervózně cukat a snažil se tak dostat z pout. Nešlo to a já poznal, že se ve mně znovu probouzí vztek, spojený s panikou.

,,Už je vzhůru." uslyšel jsem, mladý mužský hlas. Jenže se mi nepodařilo otočit ani hlavou. Byl jsem přinucen hledět jen do stropu a to mě frustrovalo. ,,Výborně, tak připravte dávku psychofarmaceutik. Ano, ty které jsem vám ráno zadal." promluvil tentokrát starší muž. Chvíli na to se nade mnou objevila straší tvář muže s bílými vousy. ,,Dobré ráno, chlapče. Za to násilí se omlouvám, ale nemohli jsme jinak. Pacienti, kteří se vymykají kontrole, potřebují přísnější opatření." pronesl a usmál se na mě, nebyl to zákeřný, ale spíš upřímný úsměv. Stejně jsem mu na to neskočil. Mlčel jsem a mračil se. Ten muž se ale nezdál být vyvedený z míry, dál totiž mluvil klidným hlasem. ,,Prý vidíte dívku, to je vskutku neobvyklé. Stává se, že pacienti mají kamaráda, ale nejčastější případ je, že po nich někdo jde, nebo pro někoho pracují..." Uvědomil jsem si, že musí mluvit o Izabele. Chtěl jsem se rozhlédnout po místnosti, abych zjistil, jestli ji tu drží zároveň se mnou. Potřebuju ji. Chci, aby tu byla a uklidnila mě, že se odsud společně dostaneme. Možná se jí podařilo utéct. ,,Teď jí neuvidíte, Adame. Váš mozek se ještě naplno neprobral. Dám vám první dávku vašich léčiv. Už ta by měla snížit vaše halucinace." řekl a na chvíli svou tvář odvrátil jiným směrem. ,,To nesmíte. Vím o co vám jde, chcete, abych si myslel, že jsem blázen, abych na ní zapoměl....Co jste s ní udělali?" křičel jsem, ale ten muž nic neříkal. Pouze jsem na své paži opět ucítil ostrý předmět. Znovu jsem se pokusil vysmeknout, ale kromě pár křečovitých pohybů, jsem se nezmohl na nic. Ucítil jsem, jak se mi jehla zabodla do kůže a projela masem. Vnímal jsem i to, jak se mi neznámá látka vlévá do žil. Začal jsem vztekle a hystericky ječet, ale jediné čeho jsem tím docílil, byla větší únava. Dělo se to znovu, svaly začaly ochabovat a vztek se pomalu vytrácel.