Nerozdělí nás!

7.

,,Dneska se taky někam chystáš?" zeptala se mě mamka u snídaně. ,,Nevím, možná." odpověděl jsem naprosto ledabyle. ,,Takže tu předchozí noc, jsi spal u ní?" vyzvídala dál a přisedla si naproti mně, ke stolu. ,,Mami. Co takhle změnit téma?" navrhl jsem, ale změny jsem se nedočkal. ,,Vždyť se nemáš za co stydět. Jsem ráda, že sis někoho našel. Doufám, že nás taky brzo seznámíš a...." přerušil jsem jí, když jsem se zvedl od stolu. ,,Rád bych si s tebou dál povídal, ale mám ještě práci." vymluvil jsem se a radši rychle zmizel v pokoji.

Nebyla to tak úplně lež, jelikož nějakou práci jsem přece jen měl. Napsat tu knihu. Sedl jsem si ke stolu a zkusil se zamyslet. Netrvalo mi to tak dlouho, jen co jsem na notebooku zapl Word, jakoby moje ruka sama věděla, co psát. Zatím to byl ale stejně jen začátek. Inspirace netrvala tak dlouho, tak jsem přístroj zase vypl a místo toho jsem se začal chystat ven.

,,Neříkal si, že musíš pracovat?" zavolala na mě ještě mamka, když jsem oblečený stál v chodbě. ,,Potřebuju se jen projít a za chvíli jsem zpátky." oznámil jsem jí a vyšel z domu.

Nešlo mi o to se procházet, chtěl jsem jí zase vidět. Proto jsem zamířil na ranč. Zrovna dneska hodně pálilo slunce a bylo vedro, takže jsem na sobě měl jen tričko s krátkým rukávem a teplákové kraťasy.

Vstoupil jsem na pozemek a musel se nějakou dobu rozhlížet, než jsem jí konečně spatřil. Stála na louce, která byla od dvorku přece jen nějaký kus. Chvíli jsem jí pozoroval, jak jezdí se sekačkou. ,,Není na to moc vedro?" zavolal jsem, když jsem k ní přistoupil blíž. Hned jak mě uviděla, usmála se a vypla stroj. ,,Nečekala jsem tě tak brzo." při její poznámce jsem poněkud znejistil. ,,No...nějak nemám co dělat....tak mě napadlo se stavit, když nebydlím tak daleko..." vysvětlil jsem. Ona přikývla a už se zase chystala zapnout sekačku. ,,Chceš pomoct?" nabídl jsem se dřív, než ji spustila. ,,Jestli se ti chce, tak do toho." pronesla poodstoupila od stroje. Chvíli mi trvalo ho nastartovat, ale samotné sekání už tolik náročné nebylo. ,,A co ta tvoje knížka?" křičela na mě během sekání. Přerušil jsem činnost, aby mě slyšela a pak jsem seriózním tónem pronesl: ,,No jo, dobrý, mám pár vět a.." Zasmála se tomu. ,,Tak snad stihneš do konce roku dopsat aspoň první kapitolu..." ,,Je to vážně tak důležitý?" zeptal jsem se a ona se na mě zaraženě podívala: ,,Co myslíš?" ,,No tohle. Sekání trávy, zvlášť, když je takový vedro." opřel jsem se o rukojeť sekačky. ,,Někdo to udělat musí, ale jestli tě to nebaví, tak můžeš klidně jít." pronesla. ,,Myslel jsem to tak, že by to šlo dodělat, až večer, to už nebude takový vedro a teď...." zaváhal jsem, protože jsem si nebyl jistý, co vlastně říct. ,,A teď?" ,,Teď bychom se mohli jít třeba projít...teda jestli bys chtěla....jestli ne, tak...." zase jsem znervózněl. ,,Takže osobní průvodce po vesnici?" na její otázku jsem nevinně pokrčil rameny a dodal jsem: ,,Třeba." Usmála se a zakroutila nevěřícně hlavou. ,,Fajn. Tak mě veď, pisálku..."

U každého domu, kolem kterého jsme prošli, jsem jí popisoval sousedy, co tam žijí, nebo jsme jen tak mluvili o různých nesmyslech. Až jsme se procházeli po cyklostestce a já se najednou zastavil u rybníka.

,,Tohle bylo moje nejoblíbenější místo, když jsem byl ještě dítě." pronesl jsem a přistoupil blíž k vodě. Břeh tvořil především písek a sem tam rostlo nějaké kapradí. Divil jsem se, že tu ještě stále zůstalo to staré dřevěné molo. ,,Proč tu nikdo není?" zeptala se mě Izabela. ,,No dospělí vždycky tvrdili, že to tu není zrovna bezpečný a děcka, co sem chodily, jsou v mým věku, takže asi většina nemá čas a tak..." odpověděl jsem. Izabela mi na to nic neřekla, jen mlčky vstoupila na molo. Tak jsem se vydal za ní. ,,Vypadá čistě." zhodnotila hladinu vody a já přikývl. Narozdíl od většiny rybníků byla zdejší voda spíš do modra, než do zelena a ani v ní neplavaly řasy, nebo další odpudivé věci. Posadil jsem se tak, abych si mohl namočit nohy do vody a Izabela udělala to samý. ,,Máš tady rodiče?" zeptala se mě najednou. ,,Hm?" podíval jsem se na ní poněkud nechápavě. ,,Myslím tady ve vesnici?" Jen jsem přikývl. ,,Jo ale moc často sem nejezdím. Žiju v Praze." vysvětlil jsem. ,,To je škoda." řekla, podíval jsem se na ní, ale už jsem nestihl nic říct, protože najednou ukázala vyděšeně do vody. ,,Panebože, viděl jsi to?" postavila se a zatahala mě naléhavě za triko. ,,Co?" hleděl jsem zkoumavě do vody a radši jsem si taky stoupl. ,,No támhle. Proplulo mi to kolem nohy." zněla vystrašeně a celou dobu se držela mojí ruky. Naklonil jsem se o něco blíž k hladině, abych si to prohlédl, ale v tu chvíli jsem ucítil, jak do mě strčila a já spadl i v oblečení do vody. Slyšel jsem jí, jak se směje. Tohle jsem jí chtěl vrátit a tak jsem začal zuřivě máchat rukama kolem sebe a lapat po dechu, jakobych se topil. ,,Iza...po....to..." Najednou jí smích přešel a rychle se sehla k hladině, aby mi mohla podat ruku. ,,Adame!" vykřikla. Já se potopil pod vodu a chvíli čekal, než jsem se zase vynořil a za zápěstí ji taky stáhl do vody. ,,Ty seš blbec!" tentokrát jsem se smál já sám, než se ke mně taky přidala. Když jsme přestali, jen jsme se pohupovali na hladině blízko toho druhého. Navzájem jsme se prohlíželi pohledem, až moje oči spočinuly na jejích rtech. Všiml jsem si, že se ke mně přibližuje ještě blíž. Srdce mi bušilo tak prudce, že to muselo být snad i slyšet. Její rty byly tak blízko mých, až se dotkly a prohloubily pouhý dotek v polibek. Byl to můj první, takže jsem jen doufal, že to nepozná. Tělem mi projela vlna energie a já cítil tu skvělou chuť jejích rtů. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo, ale Izabela z ničeho nic přestala. ,,Promiň." řekla a zatvářila se tak, jakoby se sama sebe lekla. Chtěl jsem se jí zeptat, za co se omlouvá, ale to už vylezla z vody a začala utíkat pryč.

Já se za ní jen zmateně díval.