Nerozdělí nás!

14.

Už asi tři dny jsem vůbec nevyšel z bytu, nemohl jsem. Několikrát mi zvonil telefon, ale já ho nezvedal. V bytě jsem byl jen s Izabelou, což mi vlastně vůbec nevadilo. Rozhodně jsem neplánoval ji opustit, nebo o ni přijít. Vlastně to ona mi radila, abych nikam nechodil, mohlo to být nebezpečné. Mohli by se nás pokusit rozdělit, nebo by mohli jít po mně, jako hladoví psi, po kusu masa. Dokonce mi psal i Alan, že by přijel, ale já mu neodpovídal a doufal, že z toho pochopí mou odpověď. Přál jsem si, aby nás už konečně nechali všichni na pokoji.

Změnil jsem se. Poznal jsem to, když jsem se jednoho rána prohlížel v zrcadle. Mé vlasy nejenže byly rozcuchané, ale pokrývala je i mastnota. Pod očima jsem měl černé kruhy, moc jsem totiž nespal. Většinu času jsem totiž távil s Izabelou. Kůži jsem měl bledou, skoro jako nějaký upír. A především na krku mi vystupovaly žíly. Vlastně jsem se možná po celou tu dobu ani nepřevlíkal.

V to odpoledne se ozval opět zvonek u dveří. ,,Kdo je tam?" zeptal jsem se, z bezpečí svého bytu. ,,Pane Vuku, rád bych si s vámi promluvil." ozval se mužský hlas z druhé strany dveří. Cítil jsem, jak se mi začínají potit ruce. Přišli si pro mě, nebo pro Izabelu?

,,Buď opatrný." upozornila mě Izabela a já na to kývl. ,,O čem chcete mluvit?" zeptal jsem se podezíravě. ,,Týká se to vaší knihy." odpověděl. Moje kniha, málem bych zapoměl na to, že jsem vůbec nějakou vydal. Váhavě jsem odemkl zámek a zatlačil na kliku tak, aby se dveře pootevřely. Stačilo to, na to, aby se procpal drze dovnitř.

,,Tak o co jde?" zabručel jsem. ,,Mohli bychom se posadit?" usmíval se a působil naprosto klidně. Tak jsem mu rukou pokynul směrem ke stolu, se židlemi. Posadil se a já se přidal naproti němu, ucítil jsem, jak mi Izabela položila ruku na rameno, na znamení, že stojí při mně. Jako vždycky. ,,Jsem doktor Libor Fuks." natáhl ke mně zdvořile ruku a já ho napodobil. ,,Adam Vuk." představil jsem se. ,,Zajímá mě....ta kniha. Je vážně dobrá.......Psal jste o konkrétních lidech?" zeptal se hned na úvod. Jenže já byl čím dál víc podezíravější a proto jsem se pozastavil: ,,Vy se mnou chcete dělat rozhovor?" Poněkud nervózně si odkašlal a spravil si límec u košile. ,,Víte Adame, pravdou je...vaše matka si o vás dělá velké starosti..." Jeho slova mi okamžitě vlila do žil novou energii. ,,Zmizte!" zvýšil jsem hlas a postavil se, abych stál nad ním. ,,Je tu teď s vámi? Vaše přítelkyně?" mluvil pořád stejným klidným hlasem. ,,Co je vám do toho? Je to můj soukromý život." Ucítil jsem, jak mi Izabela pevně sevřela ruku. ,,Adame, mám strach." zašeptala a já svůj stisk zesílil. Doktor si mezitím už také stoupl. ,,Není skutečná Adame. Jde pouze o vaši představu." snažil se mě zklidnit pomocí pohybů rukou, ale mě to akorát víc rozčilovalo. ,,Lžete. Chci, abyste okamžitě odešel." svaly po celém těle se mi napnuly. ,,Copak se vám na ní nezdá nic zvláštního? Nosí stále stejné oblečení, že? Ví všechno, aniž byste jí to řekl....a obrací vás, proti vašim blízkým...." jeho slova mi v hlavě působila hrozný zmatek, až jsem se musel znovu posadit. Izabela si dřepla přede mě a zadívala se mi do očí. ,,Neposlouchej ho. Chce nás akorát rozeštvat, stejně jako tvoje matka. Varovala jsem tě, že po nás půjdou." ,,Adame, můžu vám pomoct, když mi to dovolíte." doktor se ke mně blížil a já nevěděl, co dělat. Cítil jsem se natolik zmateně, že jsem se chytil za hlavu a snažil se zklidnit, protože na mě mluvili oba dva zároveň. Pak jsem si všiml, že doktor pouští do bytu ještě někoho....mou matku.

,,Co ta tady dělá?" vzpamatoval jsem se a naštvaně po obou vyjel. ,,Chce vám pomoct Adame, stejně tak, jako já." odpověděl doktor a zase se ke mně začal přibližovat. ,,Adame, oni ti lžou, jde jim jen o to, nás rozdělit." promlouvala ke mě Izabela a pevně mě stiskla kolem paže. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se soustředit na to, co je pro mě důležité. Na ní. ,,Nepotřebuju vaší pomoc, ani nikoho jiného." řekl jsem opět napřímený. ,,Mýlíte se. Já už viděl více pacientů se schizofrenií a ti, co nepodstoupili léčbu, skončili ve většině případů, jako sebevrazi." s každým krokem byl blíže u mě. ,,Nechci vás vyděsit. Jde mi o to, abyste mi dovolil vám pomoct." Nic jsem na to už neříkal, ale podezíravě jsem si ho prohlížel. Izabela stála pořád vedle mě a pevně mě držela. ,,Musíme odsud pryč." šeptala a já věděl, že má pravdu. Začal jsem se rozhlížet po místnosti, abych vypátral tu nejrychlejší únikovou cestu a nikdo by nás nedokázal zastavit. ,,Bude to zase dobrý, Adámku." uklidňovala mě matka. Pak jsem si všiml vidličky, co ještě zůstala z oběda na stole. Stačilo se k ní jen dostat blíž a zmocnit se jí. ,,Musím si sednout." pronesl jsem a zamířil k jídelnímu stolu. Odtáhl jsem od něj židli, jako kdybych se na ní vážně hodlal posadit. Místo toho jsem ale rychle sáhl po provizorní zbrani. Doktor si toho zřejmě všiml, jelikož se snažil něco rukou nahmátnout ve své kapse. Já byl ale rychlejší, rozběhl jsem se jeho směrem a plnou silou mu bodl vidličku do břicha. Chytl jsem Izabelu za ruku a zamířil s ní ke dveřím. Cestu mi ale zastoupila matka, které se zase z očí draly slzy. ,,Adame, prosím..." Sice jsem zaváhal, ale jen na chvíli. Odtsrčil jsem ji a pokračoval v útěku po schodech. Ještě jsem zaslechl doktorův hlas, jak za mnou volá: ,,Neutečete před tím, Adame!"

Byl jsem tak zmatený a naštvaný, že jsem se ani nedokázal soustředit na to, kam vlastně běžím. Prostě jsem utíkal tam, kam nás vedla Izabela. Když jsme přebíhali přes silnici, ani jsem se nerozhlédl a jen slyšel naštvané řidiče, jak na nás troubí a někteří křičí nadávky. Pořád se mi v hlavě přehrávalo, co jsem vlastně udělal a na jednu stranu mi to bylo vážně líto, jenže na druhou...udělal jsem jen to, co jsem musel. Hlavní totiž bylo, že jsme pořád spolu.