Nerozdělí nás!

8.

Doufal jsem, že se za mnou třeba zastaví, ale to neudělala. Už tři dny jsme se neviděli, ani jsem o ní neslyšel. Máma si samozřejmě všimla, že se něco děje, jelikož jsem byl úplně mimo. Neměl jsem ani energii na to, psát svou knihu. Co to mělo znamenat? Políbí mě, omluví se a pak prostě uteče? Přemítal jsem nad tím ve svém pokoji a rozhodl jsem se, že jí prostě navšívím já.

Chtěl jsem vyrazit hned po obědě, ale bohužel potřebovala mamka, ještě s něčím pomoct. Jenže práce pro ní mi zabrala celé odpoledne. Přemýšlel jsem, jestli tu návštěvu Izabely neodložit až na další den, ale chtěl jsem jí vidět tak moc, že to zkrátka nešlo. Jenže co jí vlastně řeknu? Že mi chybí? Že jsem se do ní zamiloval? Že bez ní nechci žít? Všechny ty možnosti zněly jak z nějakýho přeslazenýho filmu, ale možná byly dost pravdivý.

Zazvonil jsem rovnou u domu, protože na dvorku nebyla. Až po chvilce přišla otevřít. Vypadala, že se skoro lekla, když zjistila, že jsem to já. Byla ale pořád stejně krásná a já se na ní nemohl přestat dívat. Jak moc bych si jí přál padnout do náruče. Jenže jsem tam jen stál a tupě na ní zíral.

,,Ahoj. Můžeme si promluvit?" zeptal jsem se, teprve až když jsem se vzpamatoval. Chvíli váhala, ale nakonec přikývla a pozvala mě dovnitř.

Zavedla mě, zřejmě do obýváku. Bylo poznat, že se nedávno přistěhovala, protože kolem byl rozházený nábytek a taky dost prachu. ,,Je to tu pěkný. Teda trochu by to chtělo uklidit, ale jinak fajn." chtěl jsem odlehčit napětí, ale moc se mi to nepovedlo. ,,Proč jsi sem přišel?" zeptala se mě. ,,No, protože ty ses mi nijak neozvala a ta pusa...." začal jsem a cítil, jak mi opět buší srdce. ,,Adame, možná to byla chyba. Možná bys na mě měl zapomenout. Předstírat, že neexistuju." její slova mě děsila a zároveň zraňovala. ,,Ne to ne. Řeknu ti pravdu, ještě nikdy jsem s nikým nechodil. Jo vím, že je to divný.....ale ty se mi vážně líbíš. Myslím, že jsem se do tebe dokonce zamiloval." měl jsem chuť začít křičet, z toho, jak moc je svět nespravedlivý. Nemůže mi jen tak přivést do cesty takovou holku a pak mě o ní připravit, to prostě nejde. Najednou si stoupla na špičky a přiložila svoje čelo, na to moje. ,,Nechci ti ublížit....." zašeptala. Musel jsem se pousmát. ,,Tak mě už od sebe neodháněj." nic už mi na to neřekla a tak jsem se rozhodl jí políbit. Náš polibek se opět prohloubil a já ucítil, jak mi svléká bundu a vede mě někam jinam.

Jen na chvíli jsem pootevřel oči a spatřil její ložnici, ta už tolik neudržovaně nevypadala. Sedla si na postel a sundala mi i triko. Byl jsem trochu nervózní, ale nechtěl jsem to na sobě dávat znát. Pak si začala sundávat svoje tričko a já jí svojí váhou položil na postel. Zase jsme se začali líbat a já ucítil, jak mi tentokrát rozepíná pásek u kalhot. Pomohl jsem jí sundat ty její. Její polibky se přesunuly na můj krk, až nakonec začala po mé hrudi sjíždět pusou níž. Začal jsem přitom vzdychat a cítil, jak se červenám. Izabela se na mě usmála a znovu mě políbila na rty. Líbilo se mi dotýkat se jejího těla a byl jsem si schopný zapamatovat snad každý záhyb, na který jsem narazil. Každou pihu, každý jednotlivý detail. Všechno do sebe zapadalo jako puzzle, my dva jsme do sebe zapadaly jako puzzle. Vždycky jsem si myslel, že na poprvý, je to divný a trapný, ale s ní to tak nebylo, s ní to byla ta nejúžasnější věc na světě.

,,Myslím, že tě miluju." pronesl jsem, když už jsme vedle sebe jenom leželi a já jí hladil po rameni. ,,Nebojíš se, že ti zlomím srdce?" zeptala se. ,,Měl bych?" trochu jsem znervózněl a ona mi přestala odpovídat. ,,Nejsi vdaná, že ne?" položil jsem jí další otázku. Zasmála se. ,,Ne, jen....to je fuk." řekla nakonec. ,,O co jde?" naléhal jsem, jelikož mě její slova udržovala v nejistotě. ,,O nic fakt. Plácám už nesmysly, z toho jak jsem unavená." usmála se a dala mi letmou pusu, než se převrátila na bok a nejspíš zavřela oči. Mně to ale pořád běželo hlavou. Jak to mohla myslet? Možná to jenom tak plácla a bylo to vážně fuk. Rozhodl jsem se to prostě nechat plavat a nekazit, tak krásný okamžik. Po chvilce jsem usnul taky.

Ráno nás probudil budík, jenže bylo teprve šest hodin a já nebyl zvyklý vstávat tak brzo. Izabela se rovnou vzbudila a začala se oblékat do riflové bundy, bílého trička a volných roztrhaných džín. ,,Jestli chceš, můžeš ještě ležet." navrhla mi, když viděla jak si rozespale mnu oči a zívám. ,,Ne to je dobrý. Chystáš se pracovat?" snažil jsem se znít, co nejmíň unaveně. ,,Jo." odpověděla a dala mi pusu na čelo.

Když odešla, začal jsem se pomalu sunout z postele a následně se převlékl do oblečení, ve kterém jsem sem včera přišel.

Napadlo mě, že bych nám mohl zatím připravit snídani. Tak jsem se dobelhal do kuchyně a začal na pánvi míchat vajíčka. Ozvalo se cvaknutí dveří a do kuchyně za mnou vešla Izabela.

,,Zapoměla jsem....co to tady tak voní?" zeptala se a začala vdechovat vůni, co se místností rozléhala. ,,Napadlo mě udělat něco k jídlu." věnoval jsem jí úsměv a během toho jsem na stůl připravil talíře. Posadila se ke stolu a já začal servírovat hotová vajíčka. Musel jsem uznat, že se mi vážně povedly. Když jsem ale nějakou dobu pozoroval Izabelu, jak se v tom jídle rýpe vidličkou, zarazilo mě to. ,,Tobě to nechutná?" zeptal jsem se a poukázal na její talíř. ,,O to nejde. Jen nemám moc hlad. Měla bych jít pracovat." pronesla a zvedla se od stolu. Můj výraz musel být asi hodně tragický, protože se ještě pozastavila a řekla: ,,Ale i tak ti moc děkuju." Potom mi dala pusu na tvář. Zůstal jsem sám sedět v kuchyni, s vejcema na talíři.

Ne, že by se mě to dotklo. Spíš jsem měl strach o ní, nic nejedla a chce jít pracovat. Co když se jí zamotá hlava, nebo něco.