Nerozdělí nás!

5.

Bylo sobotní ráno a já se rozhodl jít běhat, i když jsem to vlastně nesnášel. Už po pár metrech mi totiž vždycky připadalo, že se snad udusím. Snídani mi zase nachystala mamka, měla totiž extrémní potřebu se o mě starat, když už jsem přijel. Jakmile jsem dojedl, převlekl jsem se do sportovních kraťasů a elastického trika s krátkým rukávem. Samozřejmě jsem si nezapomněl vzít sluchátka a v předsíni si nandat běžecký tenisky. Naštěstí bylo brzo na to, aby někdo ze sousedů byl vzhůru, natož venku, za což jsem byl vážně rád. Nesnášel jsem to zastavování, vyndávání sluchátka a přání hezkého dne.

Běžel jsem po své obvyklé trati, kolem řeky. Ozařovala mě oranžová záře, vycházejícího slunce. Docela mě mrzelo, že jsem si na sebe nedal mikinu, jelikož po ránu byla ještě zima.

Nakonec jsem doběhl až k ranči,tam bydlí ona. Říkal jsem si, že poběžím dál, ale nedalo mi to. Sundal jsem si sluchátka a hnedka jsem uslyšel její hlas: ,,Kruci..". Chtěl jsem jí vidět, tak jsem to prostě risknul a vstoupil, teď už, na soukromý pozemek. 

Sledoval jsem, jak se snaží sama utáhnout pořádný balík sena. Měla na sobě opět riflovou bundu a roztrhané džíny. Jediný, co na ní přibylo, byly montážní rukavice. Vzdala to a sedla si na jeden z balíků, zatímco si rukou otírala čelo. ,,Nečekal jsem, že v tuhle dobu bude už někdo pracovat." pronesl jsem, abych upoutal její pozornost. Skoro vyděšeně si stoupla a zamračila se. ,,To jsi zase ty. Co tady sakra děláš?" zeptala se docela naštvaně. ,,No začalo to během, ale pak jsem uslyšel, jak nadáváš, tak jsem..." Pořád se tvářila naštvaně. ,,Za prvé, tykat ti můžu jen já a za druhé, to tě doma neučili, že nemáš lézt na cizí pozemky?" protože jsem na to nijak nereagoval, přestala si mě všímat a znovu se pokusila utáhnout ten balík sena, jenže se jí to opět nepovedlo. ,,Možná bych s tím mohl pomoct." nabídl jsem se a přistoupil k ní blíž. ,,Zvládnu to." odvětila a zkusila to znova. ,,Jasně, o tom nepochybuju. Tak to ber jako omluvu za to, že ti neustále lezu na pozemek." nic už nenamítala a tak jsem se sehnul, abych mohl ten balík uchopit. Nedivil jsem se, že ho neunesla, byl vážně těžký i já měl co dělat. ,,A kam že to chceš přenýst?" zeptal jsem se udýchaně. ,,Támhle do tý stodoly. " ukázala na velkou dřevěnou budovu, natřenou na červeno, která stála stranou od ostatních staveb.

Zamířil jsem k ní a věděl, že ta holka mi je v patách. ,,Polož to támhle." přikázala mi a ukázala na prázdné místo, za jedním z boxů. ,,Takže tu hodláš mít i koně?" zeptal jsem se, když jsem splnil rozkaz. ,,No je to ranč, takže logicky, je to dost možný." odpověděla s nádechem ironie. Za chvíli dodala: ,,Jo a je jich tam ještě víc..." hlavou ukázala na balík sena. S povzdechem jsem vyrazil pro další, ale tentokrát už se mnou nešla. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že se se mnou vůbec baví.

,,Co mi takhle říct své jméno?" navrhl jsem, s druhým balíkem v ruce. ,,Tak zkus hádat.." kousla se přitom provokativně do rtu. ,,To si musím promyslet." rozhodl jsem se a vyšel pro další balík. Líbí se mi čím dál víc, běželo mi hlavou.

,,Monika? Anna?" při obou zakroutila hlavou. ,,Dobře...tak to bude Hermína?" začala se smát. ,,Vážně?" Taky jsem se už smál. ,,Je to ono?" ,,Ne. Jsem Izabela." představila se a natáhla ke mně ruku. ,,Tak mě těší. Já jsem..." dořekla to za mě dřív, než já. ,,Já vím, Adam. Řekl si mi to včera, vzpomínáš?" musel jsem se znovu usmát. ,,Nebyl jsem si jistý, jestli si to pamatuješ." ,,Myslím, že tam ještě nějaký jsou." pronesla už zase vážnějším tónem. Přikývl jsem a vyšel pro další. Izabela, neznamená to v nějakém jazyce něco jako dokonalost?

,,Co vlastně děláš, Adame?" zeptala se mě, když jsem se vrátil. Než jsem odpověděl, podrbal jsem se na tváři. ,,No...jsem spisovatel." ,,Řekl jsi to, jako by ses za to styděl." Pokrčil jsem rameny. ,,Není to zrovna hvězdná práce, zvlášť, když nejsi nijak známej." odpověděl jsem a došel pro další balík.

Vrátil jsem se a ona se vyptávala dál. ,,Tak proč to děláš?" Následovalo znovu pokrčení rameny. ,,Baví mě vymýšlet příběhy..." odpověděl jsem jednu z variant. ,,Nebo doufáš, že jednou napíšeš tak skvělou knihu, že tě proslaví po celém světě..." podezíravě jsem se na ní zadíval. ,,J-jak to víš?" Zasmála se tomu. ,,Víš já strávila celý dětství a pubertu vymýšlením plánů o tom jak zbohatnout, jak být slavná.....dokonce jsem se jednou přihlásila na herecký konkurz." teď už jsem se musel taky zasmát. ,,A vzali tě?" ,,No jasně a proto teď trčím tady." chvíli jsem přemýšlel, jestli to byla ironie, nebo ne. ,,To byla jen sranda, pisálku." zase se usmála. ,,No jasně.." přikývl jsem na znamení, že jsem to samozřejmě věděl. ,,O čem vlastně píšeš?" zeptala se po chvíli. ,,Nic extra. Je to spíš sci-fi a..." obešel jsem to, abych nemusel dál vyličovat svoje příběhy o mutantech a tak. ,,Co jsi vlastně dělal na ranči, ten den, kdy jsem přijela?" Tentokrát jsem se podrbal zezadu na krku. ,,No...mám teď psát novou knihu a tak mě napadlo najít tady inspiraci." odkašlal jsem si. ,,A o čem ta kniha bude?" vyptávala se dál, navíc se ke mně přiblížila a já znervózněl. ,,Nic extra...však to znáš, normální knížka..." odpověděl jsem ledabylým tónem. ,,Takže o lásce? Dramatu? Tragický konec?" začínalo mě děsit, že zná odpověď snad na všechno. Stejně jsem se ale dál usmíval. ,,No jo...tak nějak." ,,Tak to hodně štěstí." popřála mi a vyšla ze stodoly ven.

,,Ještě tam nějaký balíky zůstaly, tak bych je mohl..." ,,Co zítra?" navrhla, dřív než jsem to dořekl. ,,Jo určitě, takže zítra se mám stavit?" ujistil jsem se a ona se zase usmála. ,,Jo." Taky jsem se usmál.

Když jsme se rozloučili, nandal jsem si opět sluchátka a vrátil se k běhu. Najednou se mi běhalo líp, než kdykoli předtím, navíc jsem cítil, jak mi zůstává úsměv na tváři.