Nerozdělí nás!

10.

Po dlouhé době jsem se rozhodl, vzít si do ruky knížku jinou, než tu svoji. Začal jsem se pomalu vžívat do role policisty, který pátrá po skupince sprejerů, když mi matka vtrhla do pokoje a zničila tak celou atmosféru.

,,Mluvila jsem s Alanem." začala, ale já jí nijak zvlášť pozornost nevěnoval. ,,Aha..." podotkl jsem, ale hleděl dál do knihy. ,,Proč nechceš, aby se seznámil s tvojí novou přítelkyní? Já bych jí taky ráda poznala..." pokračovala, ale uvnitř mě to už vřelo. ,,Myslím, že je to moje věc. Ne tvoje, ani Alana." namítl jsem. ,,Přece jsem tvoje matka a ráda bych věděla, jakými lidmi se obklopuješ. Není to žádná feťačka, že ne?" Odložil jsem knížku a podíval se konečně na svou matku. ,,Ne, není." Chtěl jsem odejít, ale matka mi stiskla paži. ,,Mám pocit, že má na tebe špatný vliv." Po těchto slovech už jsem se nedokázal dále ovládat. ,,Vážně? A ty to poznáš? Ty, která zůstáváš v domě s tím neandrtálcem?" poukázal jsem na otce, který se zrovna belhal po schodech.

,,To je přece něco jiného. Je to tvůj táta a já se kvůli němu nezměnila." odpověděla. ,,Já se ale taky nezměnil. Akorát začínám mít pocit, že bys byla radši, kdybych si vůbec nikoho nenašel." ,,To přece není pravda, jen mám o tebe strach...To co jsi řekl Alanovi...ohledně vašeho přátelství...to od tebe nebylo vůbec hezké." její hlas se zklidnil, ale ze mě vztek nevyprchal. ,,Co je ti sakra do toho? Nebo už sis ho adoptovala jako náhradního syna?" Má slova jí zřejmě ranila, jelikož tam jen tak stála a nic na to neřekla. Já jsem popadl v pokoji batoh a začal do něj házet oblečení, společně s jinými důležitými věcmi. ,,Co to děláš?" zeptala se mě. Odpověděl jsem teprve, až byl batoh plný a já ho měl přehozený přes jedno rameno: ,,Odcházím. Mám toho dost...Vždycky jsem toho měl dost..." pronesl jsem. Na chodbě mě ale ještě zastavil otcův hlas:

,,Jseš srab. Vždycky jsi byl a až to zjistí ta tvoje holka...zůstaneš sám...Vlastně ne, nakonec přilezeš zpátky k nám, jako ztracený štěně." Pohlédl jsem mu do tváře a viděl ten jeho povýšený úsměv, plný zlomyslnosti. Všechny svaly v těle se mi napínaly, chtěl jsem mu vrazit, chtěl jsem ho shodit z těch pitomých schodů..ale neudělal jsem to. Místo toho jsem prostě mlčky opustil dům.

Slyšel jsem ještě mámu, jak na mě volá z okna, ale bylo mi to fuk, už jsem se nechtěl vracet. Bez ohlédnutí jsem zamířil na jediné místo, kde jsem se pro tuto chvíli cítil v bezpečí....na ranč.

Jakmile mě Izabela spatřila, vrhla se mi kolem krku. Řekl jsem jí, co se stalo, když jsme seděli před barákem na schodech a popíjeli pivo.

,,Když mi bylo pět, skončila jsem v děcáku." řekla najednou a já se na ní překvapeně podíval. ,,Jakto?" zeptal jsem se. ,,Máma fetka a fotr kretén.." odpověděla, ale zasmála se tomu. ,,Mám pocit, že snad všichni fotrové jsou kreténi.." pronesl jsem a ona vzala do ruky flašku piva. ,,Tak na život?" ,,Spíš na nás." opravil jsem ji. Ťukli jsme si a následně to zapili. Neudržel jsem se a musel ji znovu políbit. Za chvíli už jsme opět skončili v ložnici.

Uvědomil jsem si, že ji nechci nikdy ztratit. Posadil jsem se na posteli, přitáhl si k sobě batoh a vytáhl z něj notebook. ,,Přečti si to." řekl jsem a podal ji ho i s otevřeným wordem, ve kterým jsem měl svou rozepsanou knihu. Usmála se na mě a začala číst, celou dobu jsem přitom pozoroval, jak se na to soustředí. Byla tak roztomilá, ale hlavně krásná. Nervózně jsem si přitom ještě podupával nohou.

,,Co na to říkáš?" zeptal jsem se, když notebook odložila na postel. ,,No...zatím tomu chybí zápletka, ale jinak je to.....skvělý." Po jejích slovech jsem se musel usmát: ,,Vážně?" Přikývla a sedla si mi na klín. ,,Myslím, že jseš skvělej spisovatel." zašeptala. ,,Co by tam podle tebe mělo být za zvrat?" zeptal jsem se už zase vážně. Na chvíli se zamyslela. ,,Určitě něco tragickýho....lidi milujou tragédie..." odpověděla a já se zamračil. ,,To jakože má jedna z hlavních postav umřít?" Na mou další otázku pokrčila rameny a nezaujatě pronesla: ,,Třeba. Nebo se rozejdou a už se nikdy neuvidí, ale ta smrt by rozhodně byla tragičtější." ona se tomu sice zasmála, ale mně to tak legrační nepřišlo. ,,Proč to prostě nemůže skončit dobře?" ,,Myslíš jako žili spolu šťastně až do smrti? Jo, mohlo by to tak skončit, ale pak z toho pravděpodobně nebude hit. Lidé chtějí utrpení, i když tvrdí, že ne. Chtějí bolest, smutek, protože je činí živými, kdyby všechno bylo šťastný a podle plánu, je to nuda. Navíc je to jen kniha, ne?" namítla a dala mi přitom pusu na tvář. ,,Neopustíš mě?" zeptal jsem se jí, když se postavila. ,,Jestli to nebude tvé výhradní přání, tak ne." usmála se a odběhla do kuchyně.

Neměla pravdu. Ta kniha nebyla pouhou knihou, všechny pocity, co jsem do ní vložil, byly mé pocity vůči Izabele. Každý detail byl o ní. Věděl jsem, že s tou tragédií má nejspíše pravdu. Musím vymyslet zápletku, ale nechci, aby byla tolik chladná a krutá.

V tu chvíli se vrátila zpátky do ložnice Izabela a v ruce držela ještě něco. Přivřel jsem oči, když mi do nich blýsklo ostré světlo. Byl to foťák. ,,Co to děláš?" zeptal jsem se a mnul si oči. ,,Na památku, ne?" pronesla a smála se nad mojí nepovedenou fotkou. Nedávala přitom moc pozor a tak jsem jí vzal foťák z ruky. ,,Teď si na řadě ty." taky s úsměvem jsem jí začal fotit tvář, kterou si snažila zakrývat rukama. ,,Dobře. Dobře. Poslední fotka. Společná?" vzala mi foťák z ruky a nastavila ho před nás, jakoby fotila selfie, akorát bez přední kamery. Dávala mi přitom pusu na tvář a já se tvářil, jakoby mě to nudilo. ,,Achjo, jseš fakt dost nefotogenickej." zhodnotila naší fotografii a chtěla ji zahodit do koše, jenže já jí zastavil. ,,Počkej, to by byla škoda. Fakt jsem se snažil." Šťouchla mě se smíchem do ramene a znovu opustila místnost.

Já jsem se ještě naposledy na fotku podíval a pak si ji dal přehnutou do peněženky. Na nic jsem už nečekal a vyrazil za Izabelou.