Nerozdělí nás!

16.

Přemístili mě do pokoje, ve kterém jsem nemusel být k ničemu připoutaný, jelikož jsem se už trochu zklidnil. Tenhle pokoj nebyl zářivě bílý, spíš naopak. Jeho stěny měly šedou barvu a byla v něm jedna postel, vlastně spíš matrace. Na stropě se houpalo světlo. Já seděl na chladné podlaze, v rohu místnosti a rukama jsem si objímal kolena, tisknoucí si k hrudi. Po čele mi stékal pot a cítil jsem, jak se celý třesu. Jakoby se mé tělo chtělo něčeho zbavit. V jednu chvíli jsem měl pocit, že se snad začnu hlavou mlátit o zeď, a pak jsem měl zase chuť se jen tak svalit na zem, ležet tam a už se nezvednout. Najednou se všechny ty pocity vypařily, vlastně nevypařily, ale už mi na nich nezáleželo, jelikož uprostřed té hrozné místnosti stála ona.

,,I....Izabelo." vykoktal jsem. Prstem mi naznačila, abych zůstal potichu a přisedla si vedle mě. Nevydržel jsem to a dal tak potlačovaným slzám volný průběh. Vrhl jsem se jí do náruče a už jí nechtěl nikdy pustit. ,,Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím." pronesl jsem, co nejtišším hlasem. ,,Jsi v pořádku? Co s tebou udělali?" strachoval jsem se. Odtáhla se a zadívala se mi do očí. Dřív jsem v těch jejích viděl naději, radost, prostě všechno, co mi dodávalo sílu, ale teď...Spatřil jsem v nich smutek a beznaděj, to mě děsilo. ,,Co se děje?" zeptal jsem se, ale ona jen mlčela. ,,Tak něco řekni!" neuvědomil jsem si, že jsem až moc zvýšil hlas. Otevřely se dveře a dovnitř vešel muž s bílými vousy, ten doktor, ale nebyl sám, měl sebou posily v podobě dalších dvou mužů.

,,Zdá se, že vidiny stále pokračují." pronesl a z kapsy svého pláště vytáhl injekci. Chtěl jsem se dát na útěk, jenže ti dva, co šli jako doprovod se postarali o to, aby mi to nevyšlo. Snažil jsem se bránit, ale bylo to k ničemu. Přitiskli mě ke zdi a já sledoval, jak se doktor blíží. Dál jsem si ho už nevšímal a místo toho jsem pozoroval jen ji, jak sedí na zemi a tečou jí slzy, jako ještě před chvílí mně. Chtěl jsem se k ní rozběhnout a říct jí, že vše bude zase dobrý, ale neměl jsem sílu se jim vzepřít. Jeden z mužů mi napřímil paži, aby mi injekce hladce zajela do těla. Probíhalo to stejně jako předtím, nejdřív mi ochably svaly a já se bezmocně zhroutil na zem. ,,Tak zase zítra..." rozloučil se ještě doktor a nechali nás tam o samotě.

Izabela se dostala ke mně a pevně mi svírala ruku. ,,Nikdo...Nikdy..." zašeptal jsem, ještě před tím, než se mi zavřely víčka a já propadl do hlubokého spánku.

Další den probíhal podobně, akorát Izabela byla průhledná, jakoby byla duch. Stála u zdi a už se ke mně ani nepřiblížila. ,,Nechci tě ztratit, prosím..." chtělo se mi to zařvat, ale to by přivolalo doktora ještě dřív, než je nutné. Ještě ke všemu mi docházely síly. Asi za to mohly ty léky, že jsem se cítil tolik unavený a vyčerpaný. Jen jsem tam seděl a díval se na ní, stejně jako ona na mě. V jejích očích jsem se už neztrácel, nebylo téměř v jakých. Tyhle oči jsem už nepoznával, byly prázdné, jako někoho, kdo umírá. ,,Slíbila si, že mě neopustíš, když si to nebudu vysloveně přát. A já si to nepřeju. Posloucháš mě? Nedovol jim vyhrát. Chci, aby ses vrátila....chci..." už jsem to nevydržel a dal jsem se znovu do pláče. Po nějaké době, vešli dovnitř opět ti muži s doktorem.

Nebránil jsem se, nechal jsem se chytit a bodnout si injekci do žil. Nemělo to cenu. Bez ní to nemá cenu. Doktor se na mě akorát potom usmál a i se svojí ochrankou opustili místnost.

Takhle to probíhalo několik dní, možná i týdnů, akorát jsem Izabelu přestal vídat úplně. Jakoby nikdy neexistovala. Jakoby to byl jen sen. Krásný sen. Společně s ní se ale vytratily i mé pocity. Všechno mi už bylo jedno. Nezáleželo mi na ničem a na nikom. Je mi jedno, jestli byla skutečná, nebo ne. Miloval jsem ji. Vlastně nejspíš pořád miluji. Za tohle všechno je zodpovědná moje matka. To ona mě sem dostala. To ona mě od ní odloučila. Sebrala mi to, pro co jsem žil. Pamatuju si, že jsem si vždycky stál za tím, že na ní se nedokážu zlobit. Byla to lež. Nenávidím jí. Tak strašně moc jí nenávidím.

,,Už tu s námi není?" zeptal se mě, při dalších z kontrol, doktor. Na jeho otázku jsem jen nepřítomně zakroutil hlavou. ,,Výborně, tak to už vás brzy čekají běžná sezení s psychologem, Adame." usmál se a něco si přitom zapsal do svého bloku. Nijak jsem se k tomu nevyjadřoval, akorát jsem prázdným pohledem hleděl do rohu místnosti, kde ještě před nějakou dobou seděla ona. ,,No dobrá, zatím, odpočívejte." rozloučil se doktor a poplácal mě přátelsky po rameni.

Zase jsem byl sám. Zavřel jsem oči a lehl si na matraci, protože nic jiného, než spát se tu stejně nedalo.

Jen málokdy mívám sny, teda aspoň ty, co bych si pamatoval. V tomhle snu jsem stál na louce, kolem nebylo nic jiného než jen vysoká tráva. Pak jsem uslyšel ten hlas. Dívčí hlas. Volal moje jméno a já začal zoufale pobíhat po louce, jen abych zjistil, komu vlasně patří. Zdálo se mi ale, že snad přichází ze všech stran. Motal jsem se ve stejném kruhu, ale nezahlédl vůbec nikoho. Stále dokola opakoval mé jméno. Po nějaké době se k tomu přidal i smích, ale nevysmíval se mi, zněl radostně. Pak na nějakou dobu nastalo ticho, než ten hlas opět promluvil, ale už to nebylo mé jméno, co říkal: ,,Miluju tě, navždy." Konečně jsem ji zahlédl. Dívku v bílých šatech, stála na druhé straně louky. Vyběhl jsem jejím směrem....

Prudce jsem se posadil na matraci, byl jsem znovu v té tmavé místnosti a po čele mi opět stékal pot. Bylo to po dlouhé době, co jsem opět něco cítil. Nevěděl jsem přesně co, ale bylo to osvobozující. Jakobych se po dlouhé době probudil ze snu, z hodně dlouhého snu.