Nerozdělí nás!

12.

Hned jak jsem se vrátil do Prahy, čekalo mě podepsání smlouvy s panem Grossem. Byl jsem hodně nervózní, ale zároveň jsem se i těšil, konečně můžu mít úspěch. Vešel jsem do šéfovi kanceláře poněkud nesměle, ale oba muži, na mě už s úsměvem čekali.

,,Vítej doma, synku." poplácal mě po zádech můj nadřízený a Gross se na mě usmíval z křesla. ,,Vše je připravené. Už jsi přemýšlel o detailech, jako třeba obálka, písmo a tak podobně, nebo to přenecháš nám?" zeptal se mě a ťukal si přitom prsty na papíře, který ležel před ním. ,,No....já..." ani mě nenechal odpověď, ne že bych věděl, co říct, ale stejně. ,,Nevadí. Máš čas si to promyslet." Jen jsem přikývl a sklonil se k podpisu smlouvy. ,,Výborně. Tady máš moji vizitku. Nejlepší by bylo, kdyby ses ozval do zítra, ať to můžeme rozjet, co nejdřív." mrkl na mě Gross a ze saka vytáhl kartičku, kterou mi následně podal.

,,Nemůžu tomu uvěřit, konečně nás budou znát. Chápeš to, Adame? Naše malý nakladatelství. Všechno díky tobě. Nechceš dneska pozvat na pivo?" spustil šéf a já se akorát stihl nadechnout k odpovědi, kterou nakonec stejně pronesl za mě. ,,Máš naprostou pravdu, na to nemám dostatek času, ale víš co? Koupím ti kafe, ze zdejšího automatu..." vyšel nadšeně ze dveří. Chtěl jsem namítnout, že to fakt není nutný, ale nedal se.

Za chvíli už jsem v jeho kanceláři stál s kelímkem v ruce, napil jsem se a málem jeho obsah zase vyprskl. Byla to hořká káva, kterou jsem nesnášel a z automatu chutnala ještě daleko hůř. ,,Tak co tady ještě stojíš?" zeptal se mě překvapeně šéf. ,,Měl jsem pocit, že..." opět mě to nenechal doříct. ,,Běž domů a promysli si to s tou obálkou, no tak..." popostrčil mě nervózně k východu. Nehádal jsem se s ním a opustil budovu, nedopitou kávu jsem přitom zahodil do nejbližšího koše.

Vstoupil jsem do svého bytu, ve kterém bylo nezvyklé ticho. Žádná máma, co se mě neustále na něco vyptává a hlavně mi chyběla Izabela. Chyběla mi její vůně. Vždycky voněla po levanduli, ale ne jako nějaká stará paní. Byla to jasná a osvěžující vůně. Lehl jsem si vyčerpaně na postel a začal si vybavovat její tvář. Ty hnědé krátké vlasy, tmavé oči, ve kterých se člověk ztrácí, lesklé rty a opálenou kůži. Věděl jsem, že bych měl přemýšlet spíš nad tou knižní obálkou, ale přemohla mě únava, takže jsem nemyslel už vůbec na nic.

Celý týden jsem neustále jen volal a řešil něco s panem Grossem. Byla to otrava. Nakonec se nám ale podařilo mou knihu vydat a Gross dokonce i zařídil její prezentaci. Mamka mi slíbila, že tam bude, když jsme spolu volali a já se s ní usmířil. Volal jsem i Izabele, byla ze mě nadšená, ale řekla, že si není jistá, jestli bude moct přijet. Což mě ranilo i když jsem nedal nic najevo. Byl bych rád, kdybych ji tam měl.

Prezentace byla naplánovaná v jedné ne moc velké hale. Samozřejmě se tam sešli asi tři novináři a zbytek hostů. Zatím jsem ale nikoho moc neviděl, protože jsem zamířil do své šatny. Jako první jsem se podíval do zrcadla, abych se ujistil, že nevypadám úplně nejhůř. Bylo to snad poprvé, co jsem měl nagelované vlasy, jinak jsem je nosil tak jak jsem se s nimi ráno probudil. Měl jsem strašnou trému a nejspíš bych i zůstal v šatně, kdyby pro mě nepřišel nějaký muž.

Několikrát jsem se nadechl a nakonec vstoupil na pódium, kde už jsem měl připravený stolek se svojí knihou a mikrofon. Mé kroky byly poněkud nemotorné, když jsem k němu přistupoval. Ze všeho nejdřív jsem si prohlédl řadu diváků. Všiml jsem si mámy, jak na mě mává, vedle ní seděl zamračený otec s rukama zkříženýma na prsou. Jasně jsem jí přece říkal, ať ho sem nebere. Izabelu jsem ale nikde nezahlédl. Nezbývalo nic jiného, než začít. ,,Ehm...jsem rád, že vás sem dorazilo tolik. Jmenuju se Adam Vuk a...jsem spisovatel, což vám asi už došlo. Omlouvám se, nejsem moc dobrý řečník a na takovéto prezentaci jsem poprvé." na chvíli jsem se odmlčel a cítil, jak se mi začínají potit ruce. ,,Každopádně, bych vám rád představil svou knihu, kterou jsem pojmenoval: Nerozdělí nás!" pokračoval jsem, ale zarazil jsem se, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupila ona.

Tak moc jí to slušelo, i když měla na sobě pořád tu stejnou bundu. Usmála se na mě a já měl chuť se na to všechno vykašlat a rozběhnout se rovnou za ní. ,,Promiňte a o čem je vlastně ta kniha?" zeptala se mě jedna paní s mikrofonem v první řadě. Rychle jsem se vzpamatoval a odkašlal si. ,,Asi jako většina knih...o lásce, dramatu, nějaký tragický konec.." odpověděl jsem ledabyle a celou dobu přitom sledoval jen Izabelu. ,,Tak proč by ji tedy měli lidé číst?" zeptal se zase jiný novinář. ,,Možná bych vám měl přečíst ukázku.." pronesl jsem a znovu si odkašlal. Vzal jsem do ruky knihu před sebou a otevřel ji na stranách, kde došlo k prvnímu setkání hlavních postav:

,,Někteří tvrdí, že láska na první pohled neexistuje, že je to maximálně jen nějaké zalíbení. Možná jsem lhář, když tvrdím, že jsem se zamiloval tu noc, kdy vešla do toho velkého sálu a všechny oči spočinuly na ní. Jakoby ji nadnášel vítr a já nemohl uvěřit tomu, když vyrazila mým směrem. Nedokázal jsem mluvit, nedokázal jsem myslet, když se zastavila přede mnou. Hleděl jsem do jejích hlubokých očí, i když se na mě dívaly poněkud povýšeně.  "Proč jsi přede mnou nepoklekl?" zeptala se a já se teprve až teď podíval po ostatních v místnosti. Všichni klečeli a hleděli do země. Nedošlo mi, že její postavení je tak vysoké. Beze slova jsem dopadl na zem, ale neskláněl jsem se před ní. Jen před bohem a v duchu ho prosil, aby mi dovolil v její blízkosti setrvat ještě o několik chvil déle....."

skončil jsem a místností se rozezněl potlesk. Většina lidí si pak přišla pro výtisky mé knihy, které jsem musel já osobně podepsat.

Nakonec jsem se dostal do šatny, kde už na mě čekala Izabela. Objal jsem jí a následně jsme se políbili. ,,Říkala jsem ti, že budeš skvělej." řekla během toho, co mě pořád svírala v objetí. ,,Tím bych si zase až tak jistej nebyl." zasmál jsem se, ale za chvíli už jsem zase mluvil vážně: ,,Jsem rád, že jsi přišla." pohladila mě po tváři a s úsměvem dodala: ,,Počkám na tebe venku." přikývl jsem, dali jsme se ještě pusu a ona odešla.

Dlouho jsem ale sám nezůstal, jelikož ve dveřích se objevila má matka. ,,Byl jsi úžasný. S kým jsi tu mluvil?" taky mě šla rovnou obejmout, ale já se odtáhl. ,,Proč si ho sem přivedla?" zeptal jsem se chladně. ,,Je to tvůj táta. Chtěl tu být." odpověděla starostlivě. ,,Jo to jsem viděl. Každopádně, děkuji, že si mi opět naslouchala." chtěl jsem kolem ní projít, ale zadržela mě. ,,Mrzí mě to." zamumlala a já se vysmekl ze sevření. ,,Mě taky." odsekl jsem. ,,Počkej. S někým jsi tu mluvil....to byla ta tvoje přítelkyně?" Nic jsem jí na to neřekl, jen jsem zakroutil nevěřícně hlavou a vyšel ven, kde na mě už čekala Izabela.