Nerozdělí nás!

3.

Vyrazil jsem cestou, po které jsem byl dříve zvyklý chodit se psem na procházky. Šlo snadno poznat, že se blíží podzim, především podle chladného větru, který mi rozcuchával vlasy. Na listnatých stromech kolem už nezbylo moc listí, jen sem tam se nějaký našel. Bundu jsem měl ale stejně rozeplou, jelikož zase taková zima ještě nebyla a navíc svítilo slunce. Cestou jsem pozdravil pár sousedů, na které jsem narazil, ale spíš jen letmým gestem ruky.

Zarazil jsem se až na rozcestí, kde se dříve nacházel plot a odděloval tak velký statek, od ostatních domků. Nikdo tam tehdy nesměl chodit, tedy pokud jste nechtěli, aby vás odtamtud hnal majitel s pitbully po boku. Teď už tam ale žádný plot nebyl, váhavě jsem proto vstoupil na půdu, která byla dříve soukromá.

Po pár krocích jsem nabyl většího sebevědomí a mé kroky už byly jistější. Zatím jsem šel jen úzkou cestou po zarostlé trávě. Na konci té cestičky stála pěkně stará dřevěná stodola, kousek dál se potom nacházel menší domek, který už na tom taky nebyl zrovna nejlíp. Jenže teprve až když jsem se rozhlédl, spatřil jsem to....Tu nádheru zapadajícího slunce, které oranžovou barvou zaplavilo téměř celou vesnici. Viděl jsem ty rozlehlé lesy, které po celou dobu vytvářely jakýsi štít, před okolním světem. Donutilo mě to lehnout si a vzhlédnout přímo na modré nebe, přes které se teď přelévala ohnivá záře. Jestli mám někde získat inspiraci na svou knihu, musí to být tady. Právě na tomhle místě. Řekl jsem si a zavřel oči, v tu chvíli mi zbystřil sluch a já uslyšel zpěv posledních ptáků a cvrkot kobylek.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale vím, že když jsem otevřel oči, byla už tma. Teda ne přímo černá obloha, ale slunce už zapadlo a na obloze se nahromadily mraky. Bylo tedy na čase se vrátit domů.

Mamka na mě čekala s večeří, což mě potěšilo. Taky jsem byl rád, že už mě nepovažuje za malého kluka a nevyptává se mě, kde jsem byl. Narozdíl od otce. ,,Nějak pozdě, nezdá se ti?" obrátil se na mě a já si jen povzdechl. ,,No tak, Pavle, už to není malý kluk. Nemusí se ti zpovídat." řekla mu mamka a usmála se na mě. ,,Aha, takže když se zajímám, tak je to stejně špatně." pronesl mrzutě otec.  Já stále jen mlčel a usrkával z čočkové polívky, kterou mamka připravila. ,,To hodláš furt jen mlčet?" zeptal se mě už podruhé na něco, otec a já mu věnoval chladný pohled. ,,Co bys řekl?" pronesl jsem stejně odměřeným hlasem. Dále už jsem se tam s ním nechtěl zdržovat, tak když jsem dojedl, dal jsem talíř do umyvadla a  poděkoval mamce za večeři, což obnášelo i pusu na dobrou noc. Otci jsem, jak jinak, neřekl ani slovo.

Sice mi trvalo dlouho, než se mi podařilo usnout, ale spánek jsem měl klidný.

Ráno mě vzbudil sousedův kohout a tak jsem se rozespale podíval na mobil, odložený na nočním stolku. Bylo skoro devět hodin. Převlékl jsem se a sešel dolů po schodech na snídani.

Ucítil jsem lahodnou vůni, ani jsem nečekal, že bude mamka vařit, ale jakmile jsem vešel, už stála u plotny a míchala na pánvi vajíčka. ,,Dobré ráno." pozdravila mě a já se na ní vřele usmál. ,,Víš, že bych si klidně udělal snídani sám." pronesl jsem, ale ona mi naznačila, abych si sedl. ,,Chceš i kečup?" zeptala se a já přikývl. ,,A jak ses vyspal?" ,,Celkem dobře, akorát jsem nečekal, že sousedi budou mít pořád toho kohouta." mamka se zasmála a naservírovala přede mě jídlo. ,,Myslím si, že tenhle je nový....Tak mě napadlo, jestli by ses třeba nechtěl zastavit za Alanem?" začala,když si sedla naproti mně. Její návrh mě překvapil: ,,Cože? Alan tady pořád žije?" zaskočilo mě to, protože z nás dvou to byl vždycky on, kdo tvrdil, že odsud vypadne, jak nejdřív to půjde. ,,No jo, pořád na stejném místě." matka si povzdechla, jako by jí něco zamrzelo, přesně jsem věděl co. Chytl jsem jí za ruku a podíval se jí do očí. ,,Mami, nezačínej s tím zase, víš, že jsem tě neopustil a až napíšu tuhle knihu....budu bohatý a pak...." vysvětloval jsem, ale ona se zvedla od stolu. ,,Adame, to už jsi mi říkal tolikrát. Já po tobě nechci žádný velký dům, ani nic podobného. Přála bych si jen, abych tě nemusela vídat jednou za pár let..." začala umývat nádobí, to dělala vždycky, když byla naštvaná, nebo smutná. ,,Já už jsem ti ale přece vysvětloval, proč sem nechci jezdit." matka už na mou odpověď nijak neragovala a tak jsem si došel do chodby pro bundu.

Rozhodl jsem se pro návštěvu svého nejlepšího přítele. Alan bydlel jen pár domků od toho našeho.

Když jsem k němu došel, na zahradě pobíhala nějaká světlovlasá holčička. ,,Ehm...ahoj. Bydlí tady Alan Franz?" zeptal jsem se a doufal, že se ta holčička třeba nerozbrečí, nebo něco. ,,Tati!" začala volat směrem k domu a po chvíli z něj vyšel on.

Vypadal jinak, než když jsem ho viděl naposled. Rozhodně působil  starší, narozdíl ode mě. Měl delší tmavé vousy a vlasy ostříhané na krátko tak, že je snad ani nemusel česat. ,,Ty vole, Adame, kámo jsi to ty?" vypadal nadšeně, že mě vidí a okamžitě otevřel branku, aby mě objal. ,,Tak nakonec jsi skončil tady, co?" poznamenal jsem a hlavou poukázal na jeho dům. ,,No jo, jakmile táta zjistil, že je moje přítelkyně těhotná, tenhle dům nám přenechal a s mámou se odstěhovali do jiné vesnice. A co ty? Jak žiješ?" vyptával se a já  najednou pocítil divný osamnělý pocit, jako už tolikrát. ,,Ale jo, dobrý. Přijel jsem, protože tu hodlám psát novou knihu." vypadal zaujatě, když jsem mu to sdělil. Pak mi s úsměvem šťouchl do ramene. ,,A ta pravá se pořád nenašla? Žádná ještě nebyla dost dobrá pro našeho spisovatele?" smál se a já se usmál jen proto, aby nepoznal, že to spíš já nebyl ten dostačující. ,,Tak znáš mě...žádné závazky." prohodil jsem. ,,Nechceš třeba skočit na pivo? Tady do hospody." navrhl. ,,Teď mám ještě nějakou práci, ale večer bychom mohli zajít." odpověděl jsem a tím jsme se, aspoň dočasně, rozloučili.

Rozhovor s ním mi moc nepomohl v tom, abych se cítil líp. Samozřejmě jsem ho rád viděl, ale pořád tu zůstaval ten pocit samoty.