Nerozdělí nás!

11.

,,Jseš si jistá, že je to dobrý? Určitě?" ujišťoval jsem se u Izabeli. ,,Jestli to nepošleš ty, udělám to já." řekla a natáhla se po notebooku položeném přede mnou na stole. Já byl ale rychlejší. Nadechl jsem se a zmáčkl na tlačítko odeslat. Hned nato jsem však začal opět panikařit: ,,Co když se mu to nebude líbit? Možná jsem si to měl po sobě ještě přečíst..." držel jsem se přitom za hlavu a Izabela se smála. ,,To není vtipný. Jestli to nebude perfektní šéf mě vyhodí, ne on mě přímo roztrhá na kousky a...." po mých slovech už v tváři zvážněla. ,,Jo, to máš pravdu. Nakonec ty kusy ještě pohodí v lese vlkům. Nikdo ani nebude vědět, že si zmizel...." přikyvovala přitom hlavou a snažila se pořád zachovat vážnou tvář. ,,Nepomáháš." pronesl jsem, ale už jsem se aspoň usmíval. ,,Víš, co ti pomůže? Trocha práce.." řekla a pobídla mě, abych s ní šel ven. Sice se mi moc nechtělo, ale souhlasil jsem.

,,A co budeme dělat?Myslel jsem, že už je tu skoro všechno hotové." nadnesl jsem, když jsem se rozhlížel kolem. ,,Asi jsi zapoměl na dřevo." odpověděla mi a zamířila někam za barák. Okamžitě jsem vyrazil za ní.

V ruce držela sekeru a stála před hromadou pořádných polen. Hlavou poukázala na místo, kde ležela další sekera. ,,No nejsem si úplně jistej..." začal jsem, ale ona mě povzbudila: ,,Klid. Je to sranda a hlavně se tak můžeš báječně odreagovat." Věnoval jsem jí už o něco jistější úsměv a sekeru pevně uchopil ve svých rukách. Hned u prvního polene jsem měl problém se trefit, tak abych ho rozštípnul napůl a Izabela se smála. Což mi na jednu stranu zase tolik nevadilo, jelikož jsem měl rád, když se směje. Ukázala mi jak na to a u dalších už to šlo daleko líp. Měla pravdu, pomáhalo to, nemusel jsem přitom na nic myslet.

Pracovali jsme společně celé odpoledne a večer jsem se rozhodl připravit něco k jídlu. Izabela seděla u stolu a pozorovala, jak vařím. ,,Proč jsi nešel dělat někam kuchaře?" zeptala se a já spíš ve spěchu pokrčil rameny. ,,Ještě ani nevíš, jak to bude chutnat." ,,Už teď si myslím, že skvěle." pronesla a zapřela se do židle. Najednou začal na stole vibrovat mobil. Já se na něj trochu ustrašeně podíval a spatřil tam šéfovo číslo. ,,Tak to zvedni." povzbudila mě Izabela a já třesoucí se rukou zmáčkl na displeji zelené tlačítko.

,,Haló?" mou nervozitu zklidnil šéfův pozitivní tón. ,,Adame, ty kabrňáku. Ta kniha je bomba, no fakt jo." Donutilo mě to se hned taky usmát. ,,Líbí se vám?" ,,Ne jen mně, ale i panu Grossovi. Chce s námi podepsat smlouvu. Zítra. To stihneš přijet, ne?" Najednou můj úsměv na tváři povadl. ,,Mám se vrátit zpátky do Prahy?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že to chápu správně. ,,Že váháš. Ve tři tady buď..." Položil to a já už ani nestihl nic namítnout.

,,Tak co říkal?" ptala se mě nedočkavě Izabela. ,,Líbila se mu." pronesl jsem, ale ne zrovna nadšeně. ,,Tak to je skvělý. Proč mám pocit, že z toho nemáš radost?" zeptala se a chytla mě kolem ramen, když jsem se usadil na židli. ,,Mám se vrátit zpátky do Prahy." odpověděl jsem a věnoval jí skleslý pohled. Ona svraštila obočí, jakože tomu nerozumí. ,,Tak to je jasný, ne? A v čem je problém?" Sice jsem nechtěl, ale zvýšil jsem naštvaně hlas. ,,Prostě...co když budu mít moc práce a nebudu tě moct jezdit navštěvovat...mám strach, že o tebe přijdu...chápeš to vůbec?" Položila mi ruku na tvář a vřele se na mě usmála. ,,To se nestane. Vždycky se to dá nějak vyřešit. Ale teď tu jde hlavně o tebe. Tohle sis přece vždycky přál Adame, nesmíš o tu příležitost přijít." Taky jsem se na ní usmál. ,,Slibuješ, že zůstaneme spolu?" zeptal jsem se polohlasem. Podívala se mi do očí a já se ztrácel v té jejich tmavé barvě. Nechtěl jsem už z nich ani najít cestu ven. Musel jsem ale, protože mě políbila a já zavřel oči, abych si vychutnal náš polibek. ,,Slibuju." pronesla, když jsme si už zase hleděli do očí.

Měl jsem odjet až zítra a proto jsme spolu strávili ještě jednu noc. Ještě jedna vášnivá noc, kdy jsem jí směl být blíž, než kdokoliv jiný. Další intimnější doteky, kdy jsem jí rukama přejížděl po holých zádech. Další její vzrušené výkřiky, když jsem do ní pronikal. Nechtěl jsem si ani připustit, že by tahle noc měla být ta poslední.

Čekala nás ještě společná snídaně, kterou jsem opět připravoval já. I když jsem měl vždycky u jídla stejně pocit, že jím jenom já. Tentokrát jsem připravil obyčejný chleba s máslem a vajíčkem. Izabela si do něj kousla maximálně tak dvakrát.

Měl jsem sbaleny snad všechny věci, ale ještě něco mi došlo. Auto jsem nechal u rodičů. Nejradši bych si za to nafackoval. S Izabelou jsem se rozloučil polibkem a objetím.

Zamířil jsem k domu rodičů a snažil se co nejnápadněji proplížit na parkoviště, které bylo hned za domem. V duchu jsem se modlil, aby se máma nedívala z okna a otec hlavně nic nedělal na zahradě. Povedlo se mi to. Dostal jsem se bez povšimnutí k autu a začal házet věci do kufru. Chtěl jsem si už sednout za volant, když v tom jsem uslyšel její volání: ,,Adame, ty už se vracíš do Prahy?" matka stála v okně a vypadalo to, že je zrovna čistila. Neodpověděl jsem jí a sedl si do auta, abych mohl nastartovat motor a co nejdřív odjet.

Když jsem odjížděl, ani jsem se za ní neohlédl. Nechtěl jsem jí vidět, chtěl jsem být na ní naštvaný, nebo to aspoň hrát, protože pravdou bylo, že jsem se na ní nedokázal zlobit, ať provedla cokoliv. Je to pořád moje máma a já jí prostě nedokážu nesnášet, ne po tom jak se o mě celý život starala. Z myšlenek mě vyrušilo opět vyzvánění telefonu, na obrazovce se objevila právě ona. Típl jsem to, zkusila to ještě dvakrát, ale ani jednou neuspěla. I když jsem se na ní nedokázal zlobit, mluvit jsem s ní taky nechtěl. Navíc řídím, no ne?