Nerozdělí nás!

4.

Potřeboval jsem být sám. Věděl jsem, že kdybych se teď vrátil domů, matka by se mě vyptávala na návštěvu u Alana a já bych musel poslouchat řeči o tom, jak je to fajn mít rodinu a že bych si ji už měl taky pořídit, nebo si aspoň najít přítelkyni. Jo, všem se to snadno říká....mám problém i se svojí vybíravostí, nechci jen tak někoho. Chci holku, která mě okouzlí, která bude zkrátka perfektní. Rozhodl jsem se vydat znova na místo, kde jsem se včera tak dlouho zdržel....na ranč.

Dokonce i teď v poledne to tam vypadalo nádherně, aby mi nesvítilo slunce do očí, usedl jsem pod jabloň, na které už rostlo pár jablek. Chvíli jsem tam jen tak seděl se zavřenýma očima, poslouchal zpěv ptáků a hvízdání větru. Jenže sedět pod jabloní a nedostat chuť na jablka, byl vážně složitý úkol. Rozhodl jsem se tedy pro jedno natáhnout, když už jsem ho držel v ruce a chtěl se zakousnout, zastavil mě ženský hlas:

,,Stop. Co si jako myslíte, že děláte?" ohlédl jsem se a spatřil ji. Stála tam dívka menšího vzrůstu s krátkými hnědými vlasy, jen po lícní kosti. Nebyla opálená, ale stejně měla snědou kůži. Na sobě měla riflovou bundu s bílým trikem a volnými, roztrhanými džínami. Nejvíc ale moji pozornoust upoutaly ty tmavé oči, do kterých jsem hleděl celou dobu, co se ke mně přibližovala. Jen jsem mlčel dokud mi nevzala jablko z ruky. ,,Já....počkat a co děláte jako vy?" vzpamatoval jsem se a ona se zakousla do jablka plnými rty. ,,Stojím na svým pozemku." věnovala mi poněkud povýšený pohled. ,,Aha, to jste se jako rozhodla si ho jen tak přivlastnit?" zeptal jsem se. ,,Ne, ale zdědila jsem ho." pronesla a ukázala mi jakýsi dokument. Prohlídl jsem si ho zblízka a došlo mi, že je to nejspíš závěť. ,,Takže, odejdete sám, nebo vám mám ukázat cestu?" dodala ještě. ,,Tak já teda půjdu." zamumlal jsem a už byl na cestě zpátky, když v tom jsem se zarazil. ,,Mimochodem, jmenuju se Adam." zavolal jsem a ona se nenápadně ušklíbla. ,,To vám gratuluju, tak se Adame prosím otočte a pokračujte směrem odkud jste sem přišel." pronesla a já jen přikývl, když jsem se však ještě naposled ohlédl, všiml jsem si, že se usmívá. Zamířil jsem domů.

,,Tak co Alan? Byl jsi u něj, ne?" vyptávala se mamka, jen co jsem vešel do dveří. ,,No jo." zabručel jsem a chtěl jít do svého pokoje. ,,Už mám hotový oběd." oznámila mi a začala na stůl pokládat talíře. Já protočil očima, ale usadil jsem se. ,,A co teda ten Alan? Viděl jsi tu jeho krásnou dcerku?" začala se vyptávat dál a do talíře mi nalila česnečku. ,,Jo, je roztomilá." odpověděl jsem, ale myšlenkama jsem byl úplně někde jinde. Přesněji u té holky z ranče. ,,A co ty? Už sis v Praze někoho našel?" zeptala se, ale já nedpovídal. Pořád jsem před sebou viděl ty tmavé oči. ,,Adame!" upozornila mě, tak jsem jí věnoval otrávený výraz. ,,Co?" Matka začala kroutit hlavou. ,,Ty jsi furt stejný, stále ve svém světě...pak se ale nemůžeš divit, že sis ještě nikoho nenašel.." nechtěl jsem to zase řešit, tak jsem se zvedl od stolu, dal ji pusu na čelo a omluvil jsem se, že už nemám hlad.

Ve svém pokoji jsem se svalil na postel a hleděl do stropu. Viděl jsem pořád ty tmavé oči, jak se na mě dívají. Nedokázal jsem na ní přestat myslet. Párkrát se mi to stalo, ale vždycky jsem věděl, že je to bez šance. Teď to bylo jiné. Jakoby mi ji vesmír seslal, jakoby se nade mnou konečně slitoval. Navíc vypadala tak, že by jí všechny herečky i modelky mohly závidět. Musím ji znovu vidět! Ta myšlenka mi proběhla hlavou tak automaticky a rychle, že bych se za ní vydal snad hned, kdyby mi nezazvonil telefon. Vzpamatoval jsem se a zvedl ho. Byl to Alan.

,,Nemůžu uvěřit, že máš pořád stejný číslo." zasmál se a já trochu zklamaně odpověděl: ,,No jo, však mě znáš. Moc línej na to, abych si ho měnil." taky se zasmál a za chvíli navrhl: ,,Hele, napadlo mě, co do tý hospody zajít teď? Mám teď tak nějak čas a večer už bych ho mít nemusel, co ty na to?" moc se mi sice nechtělo, ale taky jsem ho nechtěl zklamat, tak jsem nasadil co neradostnější tón a odpověděl. ,,Jasně, tak sraz za čtvrt hodiny před hospodou?" ,,Budu tam brácho." odpověděl a zavěsil.

Já si akorát nahlas povzdechl a začal se chystat.

Alan tam ještě nebyl, když jsem tam došel a to jsem měl pět minut zpoždění. Nesnášel jsem, když chodil vždycky pozdě už jako kluk a teď to vypadá, že mu to zůstalo. Čekal jsem deset minut, než jsem ho konečně v dálce zahlédl.

,,Promiň kámo, já jsem ještě něco řešil. Nečekáš tu dlouho, že ne?" pokusil jsem se o úsměv. ,,Jasně, že ne." Oddychl si. ,,Tak to jsem rád. Máš za to u mě jedno pivo." šťouchl mi do ramene a vešel do hospody, jako první.

,,Čus chlapi." okamžitě se přidal ke stolu, kde seděli muži, možná i starší, než my dva dohromady. Zamával na mě, ať jdu k nim a já se dál musel tvářit, že mi to nevadí. ,,Pamatujete si ještě na mýho kámoše Adama?" zeptal se jich, když už jsem seděl a oni zakroutili hlavou na znamení, že mě nepoznávají. ,,Počkat, já vím, tys byl ten nejmenší a nejhubenější ze všech kluků odsud." vzpomněl si jeden z nich a začal se smát, nakonec se k němu přidal další. ,,Jo ten, co se všeho bál. Pamatujete, jak se jednou ztratil v tom našem mini lese?" Já se pousmál, abych působil, že jsou mi jejich poznámky naprosto ukradené. ,,Jo to jsem já." Alan mezitím objednal piva, pro mě i pro sebe. ,,Ale to už je dávno, teď pracuje v Praze jako spisovatel." snažil se mě zastat Alan, ale moc to nepomohlo, protože ti staříkové se smáli dál, akorát pozvedli sklenice a jeden z nich pronesl: ,,Tak na ustrašenýho pražáka." ostatní to po něm zopakovali. Já tam akorát seděl a přál si, co nejdřív vypadnout.