Nerozdělí nás!

9.

Už týden jsme se s Izabelou vídali pravidelně a mamka na mě čím dál víc tlačila, abych už je seznámil. Já ale pokaždý vymyslel nějakou výmluvu, abych v rozhovoru s ní nemusel už dál pokračovat. Ne, že by mi to přímo vadilo, ale na druhou stranu jsem si veškerý čas s Izabelou chtěl užívat sám, ne abych musel třeba dvě hodiny sedět ještě s mamkou a přikyvovat na její komentáře.

Když jsem se jeden večer vracel z ranče, všiml jsem si Alana, jak zrovna vychází z našeho domu. To mi přišlo zvláštní a tak jsem ho pár metrů dál zastavil. ,,Nesl jsem vašim nějaký jablka. Jo a taky jsem slyšel, že sis prý konečně někoho našel." usmál se a přátelsky mi šťouchl do ramene. ,,No jo, možná....asi..." nechtělo se mi odpovědět přímo. ,,Ty vole a kdy nás hodláš seznámit?" zeptal se plný očekávání. Já jsem jen pokrčil rameny, jakoby na tom vůbec nezáleželo. ,,Tvá máma ještě říkala, že se prý scházíte na tom opuštěným ranči." to mě naštvalo. Začala mě snad vlastní matka sledovat, nebo co? ,,Ne....ona ho totiž tak nějak zdědila..." odpověděl jsem a Alan se zamračil, jakoby nad tím přemýšlel. ,,Fakt? Myslel jsem, že je pořád opuštěný.....Ale tak to bychom mohli uspořádat něco jako oběd ve čtyřech. Seznámili bychom se a tak...." zase se začal usmívat. Vlastně se mi to teď zdálo jako skvělý nápad. Nikdy předtím jsem neměl přítelkyni s kterou bych se chlubil....Ale představit mu tak krásnou dívku, jakou je Izabela.....Měl by mi závidět, tak jako nejspíš každý, kdo by spatřil její tvář. ,,Dobře, zní to fajn. Tak já se s ní ještě domluvím a dám ti vědět." řekl jsem a pro změnu jsem ho teď šťouchl do ramene já. Rozloučili jsme se a já, dokonce potěšen, zamířil domů.

Řekl jsem si, že Izabele zavolám, jelikož už měla nový telefon. ,,Byl tu Alan." oznamovala mi mamka, jen co jsem vkročil do dveří. Zabručel jsem a bez dalšího slova si šel umýt ruce. ,,Ty jsi o ní neřekl, ani jemu?" zeptala se mě. ,,Mami, to je snad moje věc, ne?" Nevěděl jsem, jestli je naštvaná, nebo smutná, ale tvářila se divně. ,,Píšeš vůbec tu svoji knihu? Protože mám pocit, že od té doby, co jsi s ní, ti je všechno jedno. Tvoje práce, my...." pronesla a já jí objal. ,,To není pravda. Jsem v pohodě. Věř mi, jo?" dal jsem jí pusu na čelo a odešel do svého pokoje.

Rovnou jsem se chopil mobilu a plný očekávání vytočil Izabeliino číslo. Párkrát to zazvonilo, ale nikdo to nezvedl. Tak jsem si trochu zklamaně povzdechl, ale řekl jsem si, že stejně bude lepší jí to sdělit, až zítra osobně. Místo toho jsem vymyslel, že když mám teď opět chvíli volno, budu pokračovat v psaní. Zatím jsem měl pořád jen prvních pár vět, ale dnes jsem se to rozhodl změnit. Začal jsem psát a šlo to snad ještě lehčeji, než posledně. Celou dobu jsem přitom myslel na Izabeliinu tvář, na to jak se usmívá, na její hnědé oči....Napsal jsem něco přes pět kapitol a vyčerpáním jsem nakonec usnul.

Ráno mě probudil křik, přesněji hádka. Znova mě to vrátilo do dětských let. Děsilo mě to, protože jsem si vždycky myslel, že když jste dospělí, tak něco jako křik, pláč....prostě jsem si asi myslel, že dospělí se nemůžou bát stejných věcí, jako děti. Ne, že bych se bál. Spíš mě to vyčerpávalo, unavovalo poslouchat neustále to stejný dokola. Zamířil jsem směrem do kuchyně a rozeznal i dnešní téma neshody.

Překvapivě se to netýkalo mě, šlo o zaplacení vody.

,,Adámku, dobré ráno. Co si dáš k jídlu?" zeptala se mamka a usmála se, jakoby o nic nešlo. Otec mi jen letmo kývl na pozdrav a naštvaně odešel. ,,Vlastně nemám hlad." odpověděl jsem a taky vyšel z domu dřív, než stihla něco namítnout.

Zamířil jsem rovnou na ranč a cestou se mi podařilo zlepšit si náladu. Vlastně to zas tak těžký nebylo, stačilo si jen připomenout, za kým jdu.

Iazbela tentokrát natírala plot. ,,Ahoj." pozdravil jsem ji a věnoval jí pusu. ,,Jdeš mi pomoct?" zeptala se s úsměvem a do ruky mi vložila štětec. ,,Víš, tak mě napadlo...no, mám tu kámoše, fakt dobrýho....a on by tě rád poznal, tak...říkali jsme si, že bychom mohli udělat takový oběd ve čtyřech, třeba...tady na ranči?" čekal jsem téměř každou reakci, ale ona se zamračila, jakoby ji to pohoršilo. ,,Nechci se s nikým seznamovat, Adame." pronesla chladným tónem. Cítil jsem se hodně zmateně a ani nevěděl, jak na to mám reagovat. ,,Ne.." ,,Nesmíš sem nikoho přivést, rozumíš? Je to jen naše místo." řekla už o něco klidněji. Potom mě chytla za ruku a podívala se mi zpříma do očí. I když mě to trochu zklamalo, na ní jsem se prostě nedokázal zlobit. ,,Dobře, když si to přeješ...ale proč se nechceš s nikým seznámit? Moje matka, no ona..." nevěděl jsem, jak popsat její zájem. Jenže Izabela se mezitím ke mně otočila zády. ,,Nechtěli by, abychom byli spolu...vím to...Kdyby se o nás dozvěděli, musela bych odejít Adame...a k tomu mě nenuť, prosím..." začala vzlykat, tak jsem k ní přistoupil blíž a pevně ji objal. Sice jsem tomu úplně nerozumněl, ale jednou věcí, jsem si byl naprosto jistý: ,,Nepřijdu o tebe." ubezpečil jsem jí.

Cestou zpátky jsem zazvonil na Alana u jeho domu. Vyšel ke mně s úsměvem na tváři. ,,Tak co? Zítra seznámení?" ptal se. Jenže na mé tváři úsměv nebyl, spíš jsem se mračil. ,,Jen jsem ti přišel říct, že žádný oběd, ani seznámení nebude, Alane." řekl jsem a on se už taky zamračil. ,,Proč? Vy jste se rozešli?" ,,Ne. Ale uvědomil jsem si, že nechci, abys nám jakkoli zasahoval do našeho vztahu." odpověděl jsem. ,,Co to meleš? Myslel jsem, že jako kámoš mám právo poznat tvou holku." tentokrát už i zvýšil hlas. ,,Myslím, že jsi špatný přítel, Alane." oznámil jsem mu a aniž bych čekal na jeho reakci zamířil jsem pryč.

Nechal jsem tam tedy zmateného Alana a sám jsem se blížil k domu rodičů. Čím dál víc mnou prostupoval pocit, že mi to stejně nikdo nepřeje. Všichni by byli radši, kdybych byl sám. Už navždy ten osamocený, ubohý Adámek...Ale s tím je konec. Mé domněky se ještě prohloubily, když jsem vstoupil do domu a čekala tam na mě matka....