Nerozdělí nás!

17.

Čekala mě poslední schůze s mým terapeutem. Jak jinak, se toho měla účastnit i mamka. Už tak dlouho jsem jí neviděl, že mi začínala chybět. Chápu, proč mě sem poslala, teď už tomu doopravdy rozumím. Poslední sezení a budu se moct vrátit domů, do normálního života. Budu ale vlastně schopen ještě normálně žít?

Seděl jsem už připravený v terapeutické místnosti. Zatím jsem tu byl sám. Nervózně jsem si podupával nohou a pohrával si s prstama na rukou. Sledoval jsem hodiny na protější stěně. Uplynuly asi tři minuty, když do místnosti konečně vstoupil terapeut.

On se sice zastavil, až u mého stolu, ale někdo ještě zůstal stát u dveří. Byla to má matka, která tam nervózně postávala a očekávala zřejmě mojí reakci. Já se bez váhání zvedl od stolu a šel jí rovnou obejmout. ,,Chyběla jsi mi." řekl jsem během našeho pevného objetí. Uslyšel jsem, jak se rozbrečela. ,,Ty mně taky." Naše dojemná chvíle skončila a já se zase usadil na židli, naproti terapeutovi. Matka zůstala stát a jen nás s uslzenýma očima pozorovala. ,,Takže Adame, tady jsou tvé léky. Nezapomeň, že každý den musíš brát jen jednu pilulku." připomenul mi a já na to přikývl. ,,Dobře. Tak mi ještě podepíšeš tady ty papíry, no a čeká tě cesta domů." podal mi dokumenty o mé léčbě, já tam rychle načmáral podpis a chystal se k odchodu. ,,Vlastně ještě něco..." dodal ještě a natáhl se pro jakýsi pytel do rohu místnosti. ,,Tyhle věci, jsou tvoje." podával mi pytel do ruky a já ho od něj nesměle přijal. Rozloučili jsme se a máma mě vedla směrem k autu.

Věděl jsem, že tam bude i otec. Nemohl jsem s tím nic udělat, protože mé propuštění mělo ještě jednu podmínku. Musel jsem nějakou dobu žít u rodičů, abych byl pod dozorem. Hned po tom, co jsem nasedl do auta, se mě otec zeptal: ,,Tak co?" jako vždy jsem ho ingnoroval a tak mě musela v odpovědi zastoupit máma. ,,Dobrý. Doktor mu dal léky. Má brát jednu pilulku denně." Otec jen přikývl a já se začal dívat ven z okna. Nevydržel jsem to dlouho a tak můj pohled zabloudil k pytli s věcmi. Měl jsem strach ho vůbec otevřít. Vlastně jsem se i bál vrátit se zpátky domů. Může se to celé vrátit. Co když si na ní znova vzpomenu? ,,Tvůj šéf se na tebe hodně vyptával." přerušila mamka ticho. ,,Už nechci být spisovatelem." řekl jsem naprosto vážně. ,,Ale ta kniha..." ani jsem jí to nenechal doříct. ,,Nechci se o tom bavit..." Dál už nic neřekla a tak cesta pokračovala opět v tichu. Až jsme konečně dojeli na místo, našeho, vlastně spíš jejich bydliště.

,,Dáš si špagety? Dneska jsem je dělala k obědu." zeptala se máma, potom, co jsme vystoupili z auta. ,,Musím ještě něco vyřídit." řekl jsem a do ruky jsem si vzal pytel s věcmi. ,,Budeš v pořádku? Nemáme jít s tebou?" začala se o mě zase strachovat. Já jí dal pusu na tvář a ujistil ji: ,,Neboj. Budu v pohodě." Poté jsem se od nich vzdálil.

Zamířil jsem k rybníku. K místu, kde jsem jako dítě trávil nejvíce času. K místu, kde jsem dostal první pusu, i když vlastně nebyla skutečná.

Posadil jsem se na molo a namočil si nohy do vody. Otevřel jsem ten pytel, nacházelo se v něm převážně oblečení, ale když jsem zahrabal hloubš, vytáhl jsem svou knihu. Byla to jen provizorní verze, takže se od ostatních poněkud lišila. Odložil jsem jí vedle sebe a znovu šáhl do pytle. Nahmatal jsem tam něco tenkého a lehkého. Tak jsem to vytáhl. Byla to fotka. Ta, kterou jsme...vlastně já fotil v ložnici opuštěného ranče. Byl tam můj znuděný obličej. Věděl jsem, že tam měl být i její, ale už se mi ani nepodařilo si ho tam domyslet. Zapoměl jsem na rysy její tváře, na veškeré detaily. Jediné co se mi vybavilo, byly tmavé hluboké oči. Zavřel jsem ty svoje a fotku přetrhl napůl, následně jsem jí zahodil do vody. Chystal jsem se vrátit a tak jsem posbíral vyndané oblečení, dal ho zpátky do pytle a otočil se na zpáteční cestu. Zarazil jsem se ovšem, málem bych tam nechal svou knihu... Bůh ví proč, ale při pohledu na ní se mi vybavil úryvek z poslední stránky:

Lituji toho okamžiku, kdy jsem klekl a prosil tebe bože, aby jsi mi dovolil setrvat déle v její blízkosti. Dobře jsi věděl, že když mi ona ukáže světlo, tak bez ní už bude jen tma. Nekonečná tma, ve které jsem já ztracen, odkud není cesta ven. Tak se tě ptám, proč jsi nás dal dohromady, aby jsi nás pak zase rozdělil? Snad aby ses pobavil nad bezradností smrtelníka, jako jsem já? Je mrtvá, či živá? Ne, není. Není už ničím, co by zasahovalo do mého světa......