Nerozdělí nás!

13.

,,Tak půjdem někam na jídlo?" zeptal jsem se Izabeli, když už jsem stál konečně u ní. ,,A nechceš mi spíš něco uvařit? Ráda bych se podívala, kde bydlíš." navrhla a dala mi pusu. Někteří lidé, co šli zrovna kolem se na nás divně podívali, ale já jim moc pozornosti nevěnoval, měl jsem oči především pro ni.  S jejím návrhem jsem samozřejmě souhlasil, už jen proto, že tam budeme mít i více klidu.

Tak jsme vyrazili. Celou cestu jsme se drželi za ruce a něčemu se smáli. Došlo mi, že jen s ní se cítím vážně šťastný. Ani nevím, co bych dělal, kdybych o ní někdy přišel. Představit si, že už není po mém boku a proti celému světu musím stát zase jen já sám....To mě děsilo.

Bydlel jsem ve třetím patře a bohužel nefungoval výtah, takže jsme museli jít po schodech. Po cestě jsme potkali jednoho z místních. Pozdravil mě kývnutím hlavy a na Izabelu se přitom, ani nepodíval. Za což jsem byl vlastně i docela rád. Konečně jsme došli před můj byt. Odemkl jsem dveře a nechal jí vejít první.

Naštěstí jsem nedávno uklízel, takže se na zemi válely asi jen dva páry ponožek, které jsem začal honem sbírat. Nějakou dobu si to jen beze slova prohlížela a to mě nervovalo. ,,Já vím, není to nic moc." pronesl jsem, ale ona mě chytla za ruce a namítla: ,,Náhodou, čekala jsem to horší, pisálku." Tentokrát jsem jí věnoval pohoršený výraz. ,,A to jako proč?" Znovu se usmála. ,,Nevím, asi jsem se bála, že žiješ v nějaký jeskyni..." Překřížil jsem ruce a snažil se nějakou dobu tvářit, že jsem se vážně urazil. Jenže to už ke mně přistoupila blíž, aby mě na usmířenou políbila. Přestal to být jen nevinný polibek a brzy to přešlo v něco víc, až mě za triko dotáhla do vedlejší místnosti, kde se nacházela moje ložnice.

,,Ehm....počkej a co to jídlo?" zeptal jsem se, ale ona se tomu jen pousmála a pokračovala dál. Zrovna mi začala sundávat tričko, když se ozval zvonek u dveří. ,,Kašli na to." řekla mi a já chtěl, fakt hodně. Chvíli jsme ještě pokračovali, ale když se ozvalo další zvonění, nedokázal jsem se dál soustředit. ,,Promiň, mohl by to být můj šéf, nebo Gross." odpověděl jsem a ne zrovna nadšeně vyrazil ke dveřím. Cestou jsem si stihl nandat triko a aspoň si prohrábnout vlasy.

Byl jsem ještě méně nadšený, když jsem zjistil, že za dveřmi stojí moje matka. ,,Co chceš?" zeptal jsem se, ale dál jí nepustil. ,,Ráda bych si s tebou promluvila, máš chvilku?" nechtělo se mi s ní mluvit a už vůbec se mi nechtělo jí pouštět dál. ,,Mám teď jiný program." odvětil jsem a pořád jsem blokoval vstup. ,,Nepouštěj ji sem." zaslechl jsem najednou Izabelin hlas. ,,Bude to jen chvilka..." prosila matka. Váhal jsem, protože jsem nechtěl, aby si Izabela myslela, že jí nerespektuju, ale zároveň šlo přece jen o mojí matku. Chtěl jsem jí říct sice, aby odešla, ale copak můžete jen tak poslat člověka, který se o vás staral, pryč? Takže jsem se jí nakonec rozhodl pozvat dál.

Izabela si překřížila ruce na prsou a začala se mračit, což nemuselo udělat zrovna nejlepší první dojem. ,,Zlato, chtěla jsem s tebou mluvit o..." matka se obrátila rovnou na mě. Takže ji moje holka zřejmě vážně na poprvý zrovna neokouzlila. ,,Mami....ehm, tohle je moje přítelkyně, Izabela..." odkašlal jsem si, ve snaze je seznámit. Matka se prvně podívala jejím směrem a pak znovu na mě, akorát se přitom tvářila dost zmateně. ,,O kom to mluvíš?" zeptala se. Taky jsem se zatvářil nechápavě a šel se postavit, vedle Izabeli. ,,Já vím, že tě to možná zaskočilo, ale pořád je to moje holka a nemůžeš jí jen tak přehlížet." zastal jsem se jí. Matka ke mně přistoupila blíž s vystrašeným výrazem na tváři. ,,Adámku, nikdo tu přece kromě nás není. Tak o kom to pořád mluvíš?" V tu chvíli Izabela beze slova vyrazila do koupelny a zamkla za sebou.

,,To není vtipný, mami." řekl jsem jí přísným hlasem a vydal se za Izabelou. Zlehka jsem zaťukal na dveře. ,,Mrzí mě to. Nemyslela to tak." Z koupelny se ozývalo jen tiché vzlykání. ,,Na koho to mluvíš?" znovu se mě optala matka. ,,Takže o to ti jde? Nedokážeš prostě snést, že už nejsi jedinou ženou v mém životě, mami? Čekal jsem hodně, ale tím, že jí budeš ignorovat, nedosáhneš toho, aby zmizela..." už zase jsem na ní začínal být naštvaný. Matka se v tu chvíli rozbrečela. ,,Ty ses zbláznil. Ale neboj, to zvládneme. Zavoláme doktora a všechno bude zase dobrý." položila ruku na mou tvář. Já jí ale odrčil a místo toho jsem vyrazil ke vchodovým dveřím, které jsem následně otevřel dokořán. ,,Vypadni. Hned." Pořád plakala a místo, aby vyšla ven, zamířila opět ke mně. ,,Potřebuješ pomoc." vzlykala, ale já jí silou vystrčil ze dveří  a rychle za ní zamknul.  Ještě chvíli jsem slyšel, jak pláče na chodbě a snaží se o to, abych jí pustil dovnitř. Já to ale ignoroval.

Pak jsem se po zdi svezl k zemi. Nebylo mi do pláče, ani mě nepřepadla lítost, spíš jsem se cítil zmatený. O co jí vlastně šlo? To spíš ona se úplně zbláznila. Dveře koupelny se otevřely a vyšla z nich Izabela, která si přisedla vedle mě. Nějakou dobu jsme mlčeli, než jsem promluvil já:

,,Nechápu to." přiznal jsem se. ,,Tvá matka nechce, abychom byli spolu a proto se nás pokusí rozdělit." odpověděla a opřela se mi o rameno. Já jsem jí pevně stiskl ruku. ,,To jí nedovolím. Nikdy a nikomu." řekl jsem polohlasem a brzy už jsem jí svíral v náručí.  Nezáleží mi na tom kolik lidí bude proti nám, i kdyby to měl být celý svět, já o ni prostě nepřijdu. I kdybych měl jít proti vlastní matce, teď pro mě existoval jen jediný člověk a tím byla Izabela. Ani na sobě samotném mi nezáleželo tolik, jako na ní. Prohlížel jsem si její vlasy, kaštanové barvy a hladil jí přitom rukou po zádech. ,,Miluju tě." uvědomil jsem si, že to možná bylo poprvé, co jsem ta slova vyslovil nahlas. ,,Já tebe taky." odpověděla a natáhla se ke mně, aby mě mohla políbit.