Nerozdělí nás!

2.

Hned dalšího rána, jsem se rozhodl vyrazit na cestu. Věci jsem měl sbalené už od předešlého večera. Prošel jsem svou ranní rutinou a odnesl zavazadla do auta. Byla to obyčejná škodovka, i přesto, že jsem vždycky toužil po sportovním autě.

Na dálnici byl hustý provoz, takže většinu času jízdy jsem trávil v koloně. Aspoň jsem se mohl psychicky připravovat na setkání s rodiči, už tak dva roky jsme se neviděli. Teda samozřejmě, že s mamkou jsem si občas zavolal. Po setkání s otcem, jsem až tolik netoužil, stačilo mi to naposled, když seděl v křesle a mamka ho musela obskakovat. Ne proto, že by byl mrzák, nebo tak. On byl prostě jen líný a sobecký. Nikdy jsem nepochopil, proč od něj nedošla, copak ho mohla pořád milovat, potom jak se k ní...k nám choval? Jako malý jsem se jí na to hodně ptal, ale časem jsem přestal, jelikož vždy odpověděla stejně: ,,Až budeš starší, tak to pochopíš." Je mi dvacetpět let a pořád to nechápu. Možná je to tím, že já ještě žádný vztah neměl. Možná jsou tyhle věci ve všech vztazích stejné, pokud ano, pak ani o žádný vztah nestojím a o manželství už vůbec ne.

Kolem mě se začaly míhat chaty a louky a já poznal, že se blížím. Blížím se zpět, ke svému dětství.

Zaparkoval jsem před domem, který jsem tak dobře znal. Byl snad v horším stavu, než jsem si ho pamatoval. Střecha vypadala, že se každou chvíli zhroutí, po omítce stékala voda a branka se už ani nemusela zamykat, kdybych chtěl, dostal bych se dovnitř snadno i bez klíčů. Pak by ale matčina snaha udělat ze mě slušného muže přišla vniveč a tak jsem zazvonil na zvonek u poštovní schránky.

Až po pár minutách se objevila mamčina usměvavá a vřelá tvář. Všiml jsem si hned, že zase o něco přibrala, ale to jsem jí samozřejmě neřekl. Na sobě měla květované šaty a na nohou pantofle. ,,Adámku, tak ráda tě vidím." uvítala mě vřelým objetím, hned po otevření té rezavé branky. ,,Ahoj, mami." pozdravil jsem a nechal se zavést dovnitř obydlí.

,,Můžu ti udělat čaj? Nebo co si dáš? Víš co, já ti udělám ty muffiny, co ti tak moc chutnají, souhlasíš?" bylo mi skoro do pláče, když jsem si představil, jak jí tu beze mě muselo být a já myslel celou dobu jen na sebe. ,,Mami, víš co, sedni si a já to udělám." pronesl jsem a dal jsem vařit vodu na čaj, jak jsem to dělával dřív. ,,Dobře, tak já dám vědět tatínkovi, že jsi tady." řekla a už chtěla vyrazit, kdybych ji nezastavil. ,,Prosím ne. Chci si prvně promluvit jen s tebou." přikývla a s úsměvem si přisedla ke stolu. ,,Tak jak se máš? Jak se daří v Praze?" začala se hned zvědavě vyptávat, zatímco já zalil dva čaje horkou vodou. ,,Jo dobrý, chystám se teď napsat novou knihu, tak mě napadlo, že se u vás zastavím." odpověděl jsem a hrnek s čajem položil před ní. ,,Nějaký sušenky?" vzpomněl jsem si. ,,Pořád na stejném místě." odpověděla s úsměvem a já se pro ně natáhl do nejvyšší poličky v dřevěné skříni, v rohu kuchyně.

,,Páni, Adame, ty jsi ale vyrostl." ozval se stařecký mužský hlas, nechtěl jsem se ani otáčet, věděl jsem přesně komu patří. Přistoupil ke mně a já z jeho dechu hned ucítil pivo. Chtěl mě obejmout, jenže já uhnul. ,,Adame, no tak...." matka se snažila jako vždy vylepšit náš vztah, jenže jsem se obával, že to už nebylo možné. Položil jsem talíř se sušenkami na stůl a usadil se vedle mamky. Otec nic neřekl, jen si taky přisedl, hned naproti mně. Teprve až po chvíli se rozhodl prolomit nastálé ticho. ,,Tak, jak se ti vede?" Já ale mlčel a tak se místo mě odpovědi chopila mamka. ,,Prý teď bude psát novou knihu." Otec se pousmál, ale jen falešně, aby působil, že má zájem. ,,O čem bude?" vyptával se dál. ,,To není tvoje věc." odvětil jsem a rozhodl se opustit místnost.

Vzal jsem si svoje věci, které jsem nechal v předsíni a vyšel s nimi po starých schodech do prvního patra, kde se nacházelo několik místností. Jenže já hledal jen jedinou. Nebyl to zrovna velký pokoj, ale býval můj. Vypadal pořád stejně a když jsem ho spatřil, znovu se mi vybavily vzpomínky na dětství. Postel, stůl, skříň, koberec, dokonce i ty plakáty různých počítačových postav. To byly ty pěkné vzpomínky, jenže se mi vybavily i ty špatné, když jsem je znovu uslyšel. Zase se hádaly přes celý dům. Jako mladší jsem si nasazoval sluchátka, abych je nemusel v jednom kuse poslouchat. Nesnášel jsem jeho hlas. Připomínal mi, že v bezpečí nejste nikde. ,,Co jsem zase udělal špatně?" jakobych tu větu slyšel už po miliontý. ,,Aha, takže když já něco řeknu, tak je to vlastně blbě." ,,No jo, však jo, je to moje vina." Mamčin hlas jsem skoro nevnímal, i přestože byl pronikavější, mně zněl v hlavě jen ten jeho. Začínal jsem uvažovat nad tím, jestli byl dobrý nápad se vracet. Mamka mi sice chyběla a já jí určitě také. Možná jsem chyběl i jemu, možná se celou dobu o mě zajímá, jen to neumí dát dostatečně najevo. To ovšem nic neměnilo na tom, že jsem kvůli němu měl noční můry, byl pod stresem a styděl se za něj kamkoliv jsme přišli.

,,Pořád stejný, viď?" lekl jsem se, když mamka vstoupila do pokoje, možná předtím klepala, ale já byl natolik ponořený do svých myšlenek, že jsem to nevímal. Na její poznatek jsem jen kývl. ,,Táta ho chtěl předělat, ale já mu říkala, že se ještě vrátíš, no a měla jsem pravdu." pohladila mě při těch slovech po tváři. Nic jsem jí na to neřekl, protože jsem měl vztek, že tady dál zůstává s tím sobcem. ,,Asi se půjdu projít, už jsem zapomněl, jaká je tu krásná příroda." to byla jediná slova na která jsem se zmohl. Z jedný z tašek jsem vytáhl bundu a vyšel ze dveří.

V chodbě jsem se ještě střetl s otcem. Poznal jsem na něm, že mi chce ještě něco sdělit, to už jsem ovšem nechtěl poschouchat a tak jsem za sebou jen práskl dveřmi.