Chci, abys mě chtěla

Part One

Brooke

,,Podívej, nechci, aby to dopadlo takhle, ale moje manželka mi dala ultimátum a pokud nechci přijít o děti a firmu, musím to s tebou ukončit."

Páni. Dva roky nádhernýho života jsou pryč. Pryč je můj byt, moje práce, moje auto. Počkat, vezme si i moje auto? Co si to nalhávám, to auto je jeho. Vince sedí v mém obývacím pokoji jako učiněná hromádka neštěstí. Dívá se do země, je bílý jako stěna, ruce se mu klepou a nejspíš přemýšlí, čím prolomit už tak trapné ticho. Vince Louis je můj šéf. Před dvěma lety jsem začala pracovat pro jeho firmu, která se zabývá prodejem nemovitostí, jako jeho asistentka. Během dvou let jsem mu opravdu asistovala při všem. Vince je pohledný čtyřicátník, který byl už od začátku posedlý tím, že mi musí ukázat město a zasvětit mě do všeho, co New York nabízí. Párkrát jsem ho odmítla, ale po zvážení všech možností jsem si vlastně řekla, proč ne? Proč sedět v mém malém, skoro nezařízeném bytě a poslouchat sousedy přes tenké zdi, když můžu vypadnout do města na večeři se šéfem, se kterým mi nedělalo problém konverzovat až do tří do rána. Zhruba po měsíci a pár skleničkách jsem s Vincem skončila v posteli. Od onoho večera jsem z tohohle vztahu také začala výrazně profitovat. Vince mi sehnal nádherný byt, nové auto, zasypával mě dárky, výrazně mi zvýšil plat. Žila jsem si jako v pohádce. Věděla jsem, že má doma manželku a dvě děti, ale bylo mi to jedno. Nikdy jsem nechtěla, aby se rozvedl, protože jsem se do něj nikdy nezamilovala. Nikdy jsem mu nedělala žádné scény, když zrušil předem domluvenou schůzku pět minut předem. Nikdy jsem nepožadovala nic z těch věcí, které mi daroval. Prostě jsem jenom využívala všech možností, které mi poskytnul. A teď se těch možností musím vzdát.

,,Vinci, to je v pořádku. Nic po tobě nechci, jen mi dej, prosím, čas pár dní, abych si sehnala jiný byt a novou práci."

,,Je mi tak strašně trapně, Brooke. Nejradši bych se na Helen vykašlal, ale to nejde. Můžeš mi tohle všechno, prosím, odpustit?"

Není co odpouštět. To on by mi měl odpustit, že jsem byla tak bezohledná. Dal mi víc než dost a je mi trapně, že ho tady prosím o to, abych mohla ještě pár dní zůstat.

,,Odpouštím. Podívej.. Vždycky jsem věděla, že tohle jednou skončí." Což je pravda, nikdy jsem nepočítala ani s tím, že tohle bude trvat dva roky. Čekala jsem, že jeho manželka na náš románek přijde po pár týdnech. ,,A nikdy jsem ti nechtěla dělat žádné problémy."

,,To vím. Moc dobře to vím, Brooke. Sakra, vždyť..." bože, hlavně neříkej to, co si myslím, že řekneš. Už tak je to pro nás oba dost trapné a jestli vyslovíš to, co si myslím, bude to oficiálně nejtrapnější rozchod mého života. Je to vůbec rozchod? Když jste spolu nikdy nechodili? Těžká úvaha.

,,...já tě miluju..." zašeptá a zase se zadívá do země, tentokrát už se slzami v očích, které hazí odlesky do jeho hnědých očí.

Tak, řekl to. Fajn, je to oficiálně ten nejtrapnější rozchod.

Já Vince nemiluju. Je to skvělý společník, skvělý milenec, ale pořád je to chlap, který podvádí svou manželku s asistentkou. Věděla jsem, že se do něj nesmím zamilovat a netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že se toho vůbec nemusím z mé strany bát.

,,Nemiluješ, Vinci. Věř mi. Bude lepší, když to ukončíme bez vzájemných vyznání citů, bude to pro oba jednodušší. Miluješ svou ženu, děti. Já byla jenom kousek světa, kde si zapomínal na svoje všední starosti. Tvoje místo je u tvé rodiny a vždycky bude. Nemusíš mi nic vysvětlovat a nemusíš mi vyznávat city, abys omluvil náš rozchod."

,,Jenže já to myslím vážně, Brooke. Kdybych tě potkal dřív, kdybych..."

,,Neexistuje žádné kdyby. Je to tak, jak to je a já to plně respektuji. Vinci, jenom se tady oba trápíme. Bude lepší, když odejdeš. Klíče nechám u správce a za pár dní už mě nikdy neuvidíš."