You'll want to be my lover (Larry Stylinson)

8

Hned jak se za ním zabouchly dveře mé tělo se začalo třást. Nechtěl jsem aby znova odešel, ale taky jsem ho nechtěl líbat, no nechtěl, nemohl. Něco ve mne mi říkalo, že až okusím ty rty, půjde to ráz na ráz. Byl jsem sám ze sebe zmatený. Avšak i po dlouhém rozmýšlení jsem se nakonec rozhodl jít za ním. Ze začátku jsem ho nemohl nikde najít, už jsem to chtěl vzdát prošel jsem snad každý kout téhle debilní vily. Ale ne. Byly tu ještě jedny dveře. Pomalým krokem jsem se rozešel k nim i když jsem to měl přísně zakázáno. Nezkoušel jsem klepat, nechce abych tam chodil, takže by mě určitě dobrovolně nepozval dál. Pomalu jsem chytl za kliku. Bál jsem se jaký pohled mě čeká. Co tam asi může chovávat když to tak střeží. Otevřel jsem dveře a čekalo mě...no čekalo mě zklamání. Byla to obyčejná místnost, a když říkám obyčejná myslím opravdu obyčejná. Zbytek baráku vypadal jako palác, ale tohle? Když v tom jsem si všiml na posteli ležícího muže. Chvěl se. On snad pláče. Nic jsem si nerozmýšlel a rozešel jsem k posteli. Posadil jsem se těsně vedle něj a dlaní ho hladil po boku. "Copak se děje Harry?" odvážil jsem se promluvit. "Víš že sem nesmíš chodit." odpověděl, ale nezněl naštvaně. "Proč pláčeš?" rozhodl jsem se ignorovat jeho poznámku a zjistit co se tady děje. Přetočil se čelem ke mně a já tak spatřil ty nejsmutnější smaragdy co znám. Nevím jak je to možné, ale vidět ho takhle mě bolí u srdce. "Dneska by měl narozeniny." řekl trhaně a znovu propukl v pláč. Před tím jsem tomu nevěnoval zvláštní pozornost, ale po téhle větě mi to začalo dávat smysl. Celou místnost zdobily fotky dvou chlapců. Jen z prvního pohledu na něj jste mohli vidět tu zamilovanost mezi nima. Jeden z těch chlapců byl blonďatý a měl krásné modré oči. Vypadal opravdu mile a roztomile. A ten druhy byl Harold. I on na těch fotkách vypadal mile. Myslím, že v té době ještě neměl tetování stejně jako ten blonďák. "Myslíš toho chlapce z těch  fotek?" zeptal jsem se. On je rychle zakýval a jeho oči plnily nové a nové slzy. "Co se stalo Harry?" zeptal jsem se ho. "Nechci o tom mluvit." odpověděl. "Vidím, že tě to trápí a chci ti pomoc, tak mi prosím řekni co se stalo." řekl jsem položil mu ruku na tu jeho. "Řekl jsem, že o tom nechci mluvit, tak to kurva respektuj. Můj život není tvá věc a já se rozhodně nehodlám ti svěřovat. Nechci po tobě soucit ani pomoc, jediné co chci je tě ošukat. Takže jestli mi nepomůžeš s tím tak vypadni" zařval na mě a odstrčil mi ruku. Teď se pro změnu začaly oči plnit slzami mně. Nechápu to. Vždycky, když si myslím, že není tak hrozný a má v sobě trocha lidskosti, tak udělá něco takovédleho. Rozběhl jsem se do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Svalil jsem se na postel a propukl jsem v pláč. Ani nevím jak dlouho jsem tam jen tak ležel a přemýšlel proč jsem si zasloužil tenhle život, než jsem uslyšel otevření dveří. Okamžitě jsem zavřel oči a předstíral jsem, že spím. "Vím, že nespíš Lou." řekl a posadil se ke mně. "Nechci s tebou mluvit" řekl jsem, když jsem otevřel oči. "Chápu" odpověděl a jeho výraz byl opět tak smutný. Začal se zvedat a mě přepadla úzkost. "Neřekl jsem. že chci abys odešel." řekl jsem a zachytil jeho dlaň aby neodešel. "Přišel jsem se ti omluvit, já opravdu jsem na tebe nechtěl tak vystartovat, ale je to pro mě tak citlivé, já, už dlouho jsem o tom s nikým nemluvil." Jeho tvář byla stále smutnější. "Nemáš se mi proč omlouvat, řekl jsi mi, že to nechceš řešit a a já to měl respektovat." odpověděl jsem a stále nepouštěl jeho dlaň. "Chci ti to říct." řekl a podíval se mi vážně do očí. Nenacházel jsem v sobě slova, jediné co jsem dokázal bylo kývnutí. Bylo pro mě neuvěřitelné ho vidět takhle zranitelného a on se teď se mnou chtěl podělit a věc, která ho tak trápí. "Před pár lety jsem byl jiný člověk, já...já byl jsem zamilovaný. A to opravdu moc. Můj celý svět představoval chlapec jménem Niall, poznali jsme se na střední škole a od té doby jsme se nerozdělili. Myslel jsem, že s ním zůstanu dokonce života. Zrovna jsme slavili výročí nejkrásnější tři roky mého života. Rozhodli jsme se jít do jedné restaurace. Všechno vypadalo skvěle, ten večer jsem ho chtěl požádat o ruku. Když v tom tam vtrhli ozbrojený muži v maskách. Ten večer tam zemřelo 11 lidí a mezi nimi i můj Niall. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ho neochránil, že mě nezabili místo něj. Sebrali mi to nejdůležitější v mém životě. Sebrali mi muže, kterého jsem miloval. Nevěděl jsem jak mám žít dál, chtěl jsem aby každý cítil tu neuvěřitelnou bolest, kterou jsem zažíval já. A proto jsem s tímhle začal. Nechávám muže a ženy bez rozdílu, se do mě zamilovat. A když si pak myslí, že je všechno úžasné zmizím jim ze života. Seberu jim věc, kterou milují, stejně jako to udělali oni mně." nevěděl jsem jestli ho mám litovat, nebo být zděšený. To co dělá je šílený. Ale nedokážu si pomoc, víc ve mě převládá pocit smutku. "Ale ty Louisi, jsi tak jiný. Něčím mi ho hrozně připomínáš. Nevadilo by mi, kdyby jsi se do mě nikdy nezamiloval, mohl bych tě pak chránit celý život." dodal. Ten chlap má v sobě něco kouzelného. Něco s čím jsem se nikdy dřív nepotkal. "Chci abys mě líbal Harolde."