jako modlitba - sirmione

♥1

I don't know if we should be alone together

Hermiona Grangerová trávila léto roku 1995 na Grimmauldově náměstí. První týden prázdnin sama sebe zaúkolovala sepisováním sáhodlouhých dopisů, které putovaly do Bulharska. Nicméně Ron kvůli tomu dělal hrozné scény (pro Hermionu naprosto nepochopitelně), tak se snažila krotit a věnovat se i Weasleyovým. Harry byl u svého strýce a tety. I jemu se snažila Hermiona psát. Ani jednou jí neodepsal. Byl nešťastný z úmrtí Cedrika. Nedivila se mu a zároveň se nedokázala plně vžít do jeho situace. Muselo to být otřesné. Litovala, že nemohla svému nejlepšímu kamarádovi pomoct. Doba, ve které žili, byla víceméně pochmurná.

I tak však bývalo v domě veselo. Hlavně když se dali do hovoru Remus se Siriusem. Hermiona jejich rozpravy o ničem měla moc ráda. Bavila se tím a doufala, že i ona s Ronem a Harrym bude mít podobně dokonalé přátelství. Občas si přála jen sedět a poslouchat ty dva, jak debatují. Přála si být dospělá a vést stejné rozhovory. Tichošlápek a Náměsíčník byli světlým bodem v době temna. Obzvlášť když se dohadovali o naprosté zbytečnosti. Remus měl sice vždy pádné argumenty a chladný přístup k věci, ale Sirius prostě a jednoduše neustoupil. Hermiona bývala většinou na Siriusově straně. I když neměl pravdu. Měla pro Siriuse slabost.

Po večeři se Hermiona zdržela v kuchyni, pomáhala Ginny Weasleyové s nádobím. Obě dívky byly mírně otrávené, snažily se zabavit povídáním. Hermiona se už těšila, až bude dospělá a bude moct užívat magii i mimo Bradavice. Jenže to si musela ještě pár let počkat. Když měly hotovo, Hermiona se vydala do obývacího pokoje. Už ve dveřích slyšela Siriuse, jak říká: ,,Mám pocit, že jsem se vážně zlepšil. To budeš koukat. Vyhraju levou zadní."
Usedal k šachům, naproti němu seděl Ron a spokojeně se usmíval. Věděl moc dobře, že ho nikdo neporazí. Obzvlášť ne začátečník, kterým Sirius byl.
,,Uvidíme, uvidíme. Ale neboj. Budu tě šetřit," slíbil Ron. Sirius se tomu bodře zasmál. Znal své limity a Ron byl prostě nedostižný, o to víc ho to bavilo. Sirius měl rád výzvy, nebál se proher, šlo mu jen o příjemně strávený čas. Hermiona měla v plánu si sednout někam poblíž a pozorovat jejich hru.
,,Ronalde, pojď si okamžitě uklidit ten bordel v pokoji!" zahulákal jeden z dvojčat. Všichni Weasleyovi chlapci byli v jednom pokoji. Dům byl sice velký, nikoliv však nafukovací.
Ron omluvně koukl na Siriuse a řekl: ,,Promiň. Tak snad jindy."
,,To mi nemůžeš udělat," postěžoval si Sirius. Ron bezradně pokrčil rameny. Hermiona ucítila šanci strávit večer hrou pro intelektuály. Vstoupila do místnosti.
,,Ráda si s tebou zahraju. Sice nejsem tak dobrá jako Ron, ale taky šachy trochu umím," nabídla se Hermiona, kterou do té doby ani jeden z nich neviděl. Ron kolem Hermiony prošel a vydal se uklidit pokoj. Hermiona si sedla naproti Siriusovi a usmála se. Byla připravena na hodiny a hodiny naprostého, božského ticha a pekelného soustředění. Sirius znejistěl. Hermiona to na něm poznala. Nahnula hlavu na stranu jako zmatené štěně. ,,Děje se něco?" Sirius dlouho neodpovídal, vypadal vážně. V další vteřině se však přívětivě usmál a zavrtěl hlavou.
,,Nic, nic," začal, aby ji uklidnil, ale zároveň s těmito slovy vstal a pomalu mířil pryč z místnosti. ,,Jen jsem si vzpomněl, že musím... jít... za Remusem," dořekl nakonec. ,,Promiň, Hermiono, snad někdy příště, jindy, až bude čas. Ale teď čas nemám, protože... musím... za Arthurem."
,,Snad za Remusem, ne?" otázala se.
,,Ano, za tím taky," odsouhlasil Sirius. Hermiona věděla, že si vymýšlí, ale nechápala proč. Než se ho na to stihla zeptat, byl pryč.