jako modlitba - sirmione

│

Nastal poslední den prázdnin. Hermiona počítala každou vteřinu, která tomuto dnu předcházela, přesto byla překvapená, jak rychle to uteklo. Uvažovala, co měla během těch týdnů udělat jinak. Měla se víc snažit? Měla si hrát na nedostupnou? A hlavně - měla vůbec kdy vstupovat do tohoto domu? Bylo zbytečné takhle uvažovat. Už se to nedalo vzít zpátky. Hermiona vlastně ani nedošla k tomu, co skutečně měla udělat, jak se měla zachovat či co by bylo správné. Nejspíš se vše odehrálo přesně tak, jak se odehrát mělo. Přesto to Hermionu neskutečně bolelo. Zaslechla, jak se Ginny převrátila na bok. Otočila k ní hlavu. Ginny rozespale zamžourala a řekla: ,,To je děs, co?"
Hermiona posmutněle souhlasila. Ani jedna z dívek se neměla k vstávání. Ležely a koukaly po pokoji, který brzo opustí. Hermiona občas rychle zamrkala, aby zahnala slzy.
,,Mio?" ozvala se po chvíli zrzečka. Hermiona k ní znovu natočila obličej. ,,Chtěla jsem mu pomoct. Jenže on má vás... a Siriuse... a Brumbála. Mám pocit, že do jeho světa nepatřím."
Hermiona věděla, že mluví o Harrym. ,,To mě mrzí, Gin. Jsem si však jistá, že tě Harry má rád a patříš do jeho světa a života. Možná ani neví, jak moc jsi pro něj důležitá."
Ginny se usmála, ale nevypadalo to příliš šťastně. ,,Tomu přece ani jedna z nás nevěří," hlesla Ginny a znělo to smířeně i bolavě zároveň.

Sešly k snídani. Hermiona si sedla vedle Harryho, Ginny se usadila vedle svých bratrů. Sirius seděl na protější straně stolu tři židle napravo. Bavil se s Remusem. Nejspíš ani netušil, že Hermiona přišla. ,,Tak už se těšíte, co?" dobíral si všechny studenty Bill Weasley.
Všichni se na něj zamračili. Mohli se lišit v mnoha věcech a názorech, ale začátek školního roku vnímali stejně. Tentokrát i Hermiona. Ta se jindy těšívala, teď však musela opustit místo, které jí bylo blízké a osobu, kterou měla ráda.

Hermiona měla pocit, že za celý den snad ani nepromluvila. Jistě, bavila se s lidmi, říkala slovo, ale její mluvení bylo prázdné. Sama sebe neposlouchala. Zároveň se jí zdálo, že Sirius taky nemluvil tolik jako jindy. Byl zamlklý a zamyšlený. Věděla, že to nejspíš nesouvisí s její osobou. Nechtěl, aby odcházel Harry.

Svět z větší části spal. Hermiona se rozmýšlela. Chtěla se obléct do košilky, chtěla být ženou. Jenže věděla, že ženou není a že je zbytečné si na ni hrát. Dokázala, že je jen naivní holkou už tím, jak se tak bezhlavě zamilovala. Byla jen dívka, která stále obchází skutečný svět, ale vstoupit do něj neumí. Nechala si proto na sobě své pyžamo. To byla ona. To snadno zranitelné stvoření v modrém pyžámku. Nebyla silná, nebyla rozumná a už si nehodlala nalhávat opak. Zůstala oblečená ve své vlastní kůži a duši. Bylo těžké být mladá a bezradná, ale předstíráním by si to stejně neulehčila. Ještě pár minut vyčkávala. Snad čekala, že se Ginny vzbudí a zarazí ji. Nebo si myslela, že se objeví ve dveřích Bůh a řekne jí, že její plán je bláhový. Sama sebe zastavit nedokázala, tak očekávala zásah zvenčí. Nic. Vše bylo tiché, nikdo a nic si nevšímalo jejích myšlenek, jen ona sama vedla své kroky. Bylo tak jednoduché dojít až k jeho pokoji. Nepotkala jedinou překážku, ani její mysl ji nenutila k útěku. Hermiona zaklepala na jeho dveře od ložnice. Tolik se strachovala. Sirius otevřel. ,,Hermiono," zašeptal místo pozdravu. Hermiona chtěla něco říct, ale nic ji nenapadlo. Tak mu jen podala knihu, kterou jí vypůjčil, a dárek zabalený do papíru. Sirius otevřel dveře o kus víc. ,,Pojď dál," vyzval ji jemně. Hermiona vstoupila. Zavřeli se před světem.