jako modlitba - sirmione

6♥

Hermiona nespala. To bylo jasné, že neusne. Poslouchala hodiny, které tikaly na stěně. Nikdy si nevšimla, jak hlasitý ten tikot je. Nikdy totiž v obývacím pokoji nespala. Bylo to skutečné? Stále se tomu bála uvěřit. Bylo to totiž hrozně jednoduché - uvěřit, přijmout to - po vší té bolesti její srdce toužilo po jediném... Aby to byla pravda! Hermiona si zakazovala plně přijmout tu situaci, protože by se mohlo stát, že se ráno probudí a zjistí, že to byl jen sen a potom? Co by si bez něj počala? Pod tíhou těchto myšlenek zavřela oči a zašeptala: ,,Ať je to skutečnost. Prosím, ať nejsem třeba v kómatu. Ať se mi to nezdá. Ať to není počátek nějaké duševní choroby zahrnující život v deziluzi a halucinacích."

Hermioně se pomalu začaly zavírat oči, konečně se dostala do toho kýženého stavu, kdy ještě nespí, ale rozhodně ani není vzhůru, když vtom se otevřely dveře od ložnice. Hermiona by teoreticky klidně usnula i tak, jenže člověk, který přišel, zvonil. ,,Jak se ta mudlovská věc vypíná a proč mě budí o půl šesté ráno?" zeptal se muž. Hermiona nespokojeně zamručela. Pak jí však došlo hned několik věcí naráz. Zaprvé, zvoní jí budík - musí vstávat a jít do práce. Zadruhé, Sirius je stále živý - sláva. Zatřetí, přinesl jí budík a žádá, aby ho vypnula. Rychle si sedla a natáhla se pro budík. Zamáčkla páčku. Začtvrté, při předávání budíku zpět Siriusovi zjistila, že má na sobě pouze spodní prádlo, takže vlastně hledí na skoro nahého Siriuse Blacka. Na jeho chloupky, na jeho tetování, na jeho kůži. Uslyšela odkašlání. Zvedla zrak k jeho obličeji a provinile pípla: ,,Promiň." Sama netušila, zda se omlouvá za budík či za to ostentativní zírání.
,,Nevadí. Dobrou noc," řekl Sirius a zamířil zpět do ložnice.
,,Já už se budu muset připravovat do práce," pravila Hermiona. Sirius pohlédl na budík, pak pohlédl na Hermionu.
,,Vždyť jsi skoro nespala..."
Hermiona se nejspíš tak trochu zamilovala. Vstala z pohovky a s rozespalým úsměvem došla k Siriusovi. Aniž by cokoliv řekla, schoulila se do jeho náručí. Bylo jí jedno, že je nevhodné objímat nahého muže, který vstal z mrtvých, i když vlastně ani nezemřel. Sirius byl jejím chováním překvapený, ale po chvilce ji k sobě přivinul svýma rukama. Jednu ruku držel trochu dál od jejího těla, protože v ní měl budík. Nesměle se zasmál.
,,Čím jsem si to zasloužil?" zeptal se.
Hermiona ho stále objímala, když odpověděla: ,,Tím, že se staráš o to, abych měla dostatek spánku. To už se mi dlouho nestalo, že by se někdo strachoval, abych nebyla odpočatá." Po chvíli jí došlo, že se vlastně tiskne k jeho odhalenému tělu, svou tváří byla přitisknutá na jeho nahé hrudi, dokonce slyšela, jak mu pomalu tluče srdce. To její utíkalo jako o závod. Uvědomila si, že je to vlastně docela hloupé, jenže jí bylo ještě trapnější se odtahovat. ,,Je hezké, že jsi tak starostlivý. Teď ještě kdybys zařídil, abych nemusela do práce, a bylo by to úplně perfektní."
V tu chvíli na okno zaťukala sovička. Hermiona vzhlédla tázavě k Siriusovi, teprve potom ho pustila a vydala se k oknu. Sirius mezitím postával ve dveřích a zkoumal mudlovský budík.
,,Kdo ti píše?" zeptal se.
,,Arthur," odpověděla. Začala nahlas předčítat: ,,Milá Hermiono, v práci jsem domluvil, že si dnes oba vezmeme neplacené volno. Odpočiň si, donuť i Siriuse, aby se prospal. Odpoledne se  sejdeme a domluvíme se, jak budeme postupovat dál."
,,Sice jsem to nezařídil tak úplně já, ale i tak máš díky mně den volna," řekl hravě Sirius. Hermiona se na něj usmála a přikývla. Dopis odložila na okenní parapet, nakrmila sovičku a pustila ji ven. Došla k pohovce, promnula si unavené oči a zívla.
,,Celou noc jsem nespala, začala jsem usínat těsně před drnčením budíku. Bude ti vadit, když si skutečně ještě zdřímnu?" zeptala se ho skoro až provinile.
,,Hermionko, já plánoval prospat celý den," připomněl jí. Pohledem sklouzl k pohovce. ,,Nechtěla bys...? Ten gauč vypadá nepohodlně," začal nanovo. ,,Nechtěla by sis lehnout do své postele? Neboj, jsem tak unavený, že bych si nic nedovolil."
Hermiona se tiše zasmála.
,,Ne že bych na tebe něco zkoušel, kdybych unavený nebyl," dodal, aby to nepochopila špatně.
Tomu se Hermiona zasmála ještě víc. Ráda by spala na pohovce už z principu. Byla žena, on byl muž, neslušelo se, aby sdíleli stejnou postel. Jenže byla vyčerpaná a hodiny na stěně byly hlučné a v obývacím pokoji nebyly tak dobré závěsy jako v ložnici, takže by jí svítilo do obličeje. Nesnažila se vymýšlet výmluvy a důvody, proč by měla spát v posteli. Prostě se to tak sešlo... ,,Pokud by ti to nevadilo," hlesla nesměle.

Lehli si vedle sebe. Byli od sebe poměrně daleko, aspoň Hermioně se to tak zdálo. ,,Tak dobrou noc, Hermionko," řekl Sirius a věnoval jí jeden ze svých nádherných úsměvů. Hermiona mu to jeho ,,dokonalé usmívání" záviděla, byl neodolatelný.
,,Dobré ráno," odvětila. Sirius zavřel oči. Chvíli jen tak oddechoval, pak však natočil hlavu na stranu a jedním okem zkontroloval Hermionu.
,,Ty nespíš," pravil vyčítavě. Hermiona skutečně nespala. Ležela na boku a celou dobu Siriuse pozorovala.
,,Bojím se usnout," přiznala tiše, ,,bojím se, že se probudím sama."
V Siriusově duši se zachvělo zamilování jako lístečky v jarním vánku. Posunul se blíž k Hermioně a chytil ji za ruku. ,,Tak, budeme se držet. Můžeš v klidu spát. Jak bych mohl zmizet, když mě máš omotaného kolem všech pěti svých prstů?"
Hermionu to skutečně trošku uklidnilo a dovolila si za pár minut i usnout.