jako modlitba - sirmione

♥12

You know, you got all mine

Zbytek dne přemýšlela nad tím, co provedla. Sirius byl až moc hodný, ona sama by na sebe byla přísnější. Zachovala se hloupě. Měla si své pocity nechat pro sebe. Tohle bylo ostudné. Jistě, Sirius ji taky políbil, ale to byla úplně jiná situace a šlo jen o pusu. Bylo to pouze gesto přátelství a pochopení. Kdežto ona? Zavřela na pár vteřin oči a povzdechla si.  Odchytila si ho na chodbě. Mířil k večeři. Když ji uviděl, usmál se, pak posmutněl, následně se znovu usmál. Hermiona svůj obličej neměnila, tvářila se stále zmateně a provinile. ,,Jak jsi to myslel?" zašeptala. Sirius se rozhlédl kolem sebe.
,,Tady není vhodné místo. Teď není vhodný čas," řekl tiše. Naklonil se k jejímu uchu. ,,Po večeři si půjdu číst, ale když se přidáš, všechno ti vysvětlím."
Koukl se na ni a čekal. Hermiona samozřejmě přikývla. Potěšilo ho to, i když to vlastně znamenalo, že bude muset říct celou pravdu. Byl však muž a věděl, že je potřeba to už prodiskutovat čestně a upřímně.

Sirius seděl v křesle. Od večeře odešla Hermiona před dvaceti minutami. On sám před čtvrt hodinou. Stále nepřicházela a Sirius měl neblahé tušení. Bylo možné, ne bylo dokonce pravděpodobné, že se Hermiona převléká. To znamenalo, že za chvíli vstoupí do místnosti ve svém roztomilém pyžamu, s ponožkami nějaké pastelové barvy a s dvěma cůpky. Toho se obával. Protože když byla takto ustrojena, nemohlo být pochyb, že je ještě dítětem. Už takhle ho čekal nadlidský úkol. Měl jí vysvětlit, že ho z neznámého důvodu přitahovala jako žena. A k tomu všemu jí to měl vypovědět ve chvíli, kdy vypadá ještě o rok či dva mladší než normálně! Sirius byl přesvědčený, že si Hermiona o něm bude myslet, že je monstrum. Na vteřinu schoval tvář v dlaních a mnul si obličej. Pohnula se klika, cvakla, dveře se otevřely. Sirius byl v tu ránu na nohou. Do místnosti vstoupila Hermiona. Neusmívala se. Byla nervózní. Sirius si ji prohlédl. Místo pyžama měla  dlouhou temně modrou noční košilku, která se jemně leskla. Vrchní část nejspíš ukazovala víc, než by si přála, protože měla oblečený svetřík. Vlasy měla vyčesané a sepnuté v nedbalém drdolu. Některé prameny vlasů jí splývaly kolem obličeje.
,,Jsi úplně jiná," řekl Sirius.
Hermiona souhlasně přikývla a vydala se ke křeslu. Usadila se a pravila: ,,Nechtěla jsem, aby sis myslel, že jsem malá holka."
Sirius ji napodobil a sedl si zpět do svého křesla. Nevěděl, kde má začít.
,,Siriusi, moc mě to mrzí," rozmluvila se znovu Hermiona, ,,nechtěla jsem se zachovat tak hloupě. Jsem už velká, dokážu přijmout zodpovědnost za své činy, ale žádám tě..." Odmlčela se. Sklonila hlavu a zadívala se do svých dlaní. ,,Nebuď přísný, prosím. Suď mě, to můžeš, to se i očekává, ale při soudu měj soucit."
,,Co to povídáš, Hermionko?" zeptal se jemně. ,,Proč bych tě měl soudit? Jak bych mohl? Vždyť nic z toho není tvá vina."
,,To povídej někomu jinýmu," pravila smutně Hermiona. Sirius věděl, že přišel čas. Jeho srdce začalo bít takovou rychlostí, že se mu na vteřinu celý svět zamotal před očima. Tolik se bál. Přesto vstal, došel k Hermioně, klekl si před ni a chytil ji za ruce.
,,Vyhýbal jsem se ti," začal a mluvil pomalu, aby si dobře rozmyslel každé slovo, ,,protože jsem nesnesl být s tebou ve stejné místnosti. A nesnesl jsem s tebou být v jedné místnosti, protože jsem k tobě začal chovat city, které bych neměl."
Hermiona se mu konečně koukla do očí. Párkrát nevěřícně a zmateně zamrkala. Chápala to správně?
,,Netuším, co dělat. Neměl bych... Ale nemůžu na tebe přestat myslet. Vím, že je to špatné... Ale nedokážu z tebe spustit zrak. Nesmím... Ale toužím tě líbat a dotýkat se tě."
,,Já se ti líbím?" zašeptala Hermiona.
,,Myslel jsem, že je to tak očividné. Vždy jsem si nadával, jaký jsem hlupák. Domníval jsem se, že to na mně každý pozná."
,,Takže ta pusa u tebe v pokoji...?"
Sirius přikývl. ,,Sice to bylo zkratkovité jednání, ale podmíněné a podpořené mnoha úvahami a představami."
Hermiona se bála, že se jí to zdá. Tohle všechno znělo až moc nadějně. Nemohlo to být tak snadné. Jednu svou ručku vymanila z jeho sevření a pohladila ho po spodní čelisti, pousmála se, bylo pro ni nové dotýkat se muže s vousy. Jeho šedé oči ji zkoumavě sledovaly.
,,Co teď?" zeptala se tichounce.
Sirius na vteřinu uhnul pohledem. ,,Nevím," odvětil upřímně. Byl vážný, zachmuřený. Hermiona věděla, nad čím přemýšlí.
,,Ty chceš, abychom se od sebe drželi dál," odtušila.
,,Je to jediné správné rozhodnutí."
,,Nemohli bychom jednou správná rozhodnutí nechat na druhých?"
Sirius se něžně usmál. Byla rozkošná. Bylo těžké odolávat, zvlášť teď - když pocity byly vzájemné.
,,Hermiono," oslovil ji takovým tónem, že nemusel dokončovat větu. Hermiona zápasila se slzami, ale chápavě přikývla.
,,Je vlastně hezké, že jsi mi to pověděl. Aspoň se budu moct tajně utěšovat, že mě třeba stále máš tajně rád."
Sirius ji políbil na čelo. ,,To je jasné, že tě budu mít dál rád."
Do pokoje vtrhl Remus. Zarazilo ho, že viděl svého dlouholetého přítele klečet před mladou dívkou, i když ho před tím varoval. Pohlédl na Siriuse vyčítavě, ale v další vteřině pravil: ,,Musíme jít, Siriusi."
,,Co se děje?" zeptal se.
,,Harryho v Kvikálkově napadli mozkomoři."
V tu ránu byl Sirius na nohou a rázoval za Remusem. Ten na něj ještě jednou koukl. ,,Neboj. Zachoval jsem se správně," odpověděl na jeho nevyřčenou otázku. Hermiona si mezitím otřela slzy a běžela za Ronem zjistit, co se přesně stalo a jestli je její nejlepší kamarád v pořádku.