jako modlitba - sirmione

7♥

Send me the pillow - the one that you dream on
and I'll send you mine

Hermiona cítila, jak ruka, kterou pevně drží, se chce vymanit z jejího sevření. Nespokojeně zamručela: ,,Nechoď. Nejsi halucinace. Nejsi sen. Zůstaň."
Slyšela hluboké zahihňání.  ,,Zůstávám. Jen mě ta ruka brní a potřebuju si ji protáhnout."
Hermiona dál spala. Se zavřenýma očima zahuhňala: ,,Na to neskočím. Je to lest. Past."
,,Když tě hned vzápětí obejmu, bude to dostačující důkaz, že neodcházím?"
Hermiona si povzdechla. Chtěla spát. Tohle bylo náročné na přemýšlení. Nechtěla přemýšlet. Chtěla dvě věci - Siriuse a spánek. ,,Tak jo," řekla a povolila prsty, takže Sirius svou rukou mohl z její vyklouznout. Na vteřinu její srdce zpanikařilo, ale v další sekundě ucítila, jak položil svou paži přes její tělo a rukou spočinul na jejím boku. Cítila teplo jeho těla přes své břicho a uklidnilo jí to natolik, že okamžitě upadla do hlubšího spánku.

Rád usínám.
Dřív jsem míval jenom noční můry, přinejlepším jsem si sny nepamatoval.
Poslední týdny se mi ovšem zdá o Tobě. Vždy se mi pak vstává líp. Občas pak celé dny vzpomínám na sen a na Tebe. Občas se jen tak usmívám. Přeju si, abys mě viděla. Přitom si přeju, abys nikdy neviděla, jak hloupě se tvářím, když na Tebe myslím. Jsem muž ve středních letech, dospěl jsem a jsem zodpovědným... Pak se mi zdá o dívce s oříškovýma očima, jak mi líbá tváře a čelo a roztomile se směje - v tu ránu se cítím zase jako puberťák!
Sním o Tobě vlastně neustále. Svým způsobem jsem o Tobě vždycky snil. Ještě než jsem Tě znal. Ještě než jsem znal ty city, které chci nyní dávat a přijímat.

Probudila se spokojená, odpočatá a objetí muže, kterého měla ráda. Bylo to skutečné požehnání. Teď, po odpočinku, poté, co se mohla zklidnit, začínala chápat jeho slova o zázraku. Aniž by přemýšlela nad svými činy, začala ho konečky svým prstů hladit po předloktí, kterým ji objímal. Sirius sebou trhl, cukl rukou a otevřel oči. Jeho obličej byl strnulý z toho nečekaného probuzení.
,,Odpusť, Siriusi," zašeptala polekaně Hermiona a zvedla svou ruku, aby se ho už ani maličko nedotýkala.
Siriusova tvář se uvolnila, s úsměvem odvětil: ,,V pořádku. Jen to lechtalo." Hermiona se přesto tvářila provinile. ,,Teď jsem vzhůru, teď mi to nebude vadit vůbec," ujistil ji. Hermiona i tak otálela. Najednou jí docházelo, že by ho asi neměla takhle hladit po ruce a celkově by se měla držet dál... Přesto její prsty znovu klesly k jeho kůži. V první vteřině, kdy se ho znovu dotkla, se Sirius nadechl krátce, skoro jako by ho něco bolelo.
,,V pořádku?" zeptala se starostlivě.
Sirius se znovu usmál, ale tentokrát byl jeho úsměv jiný. Celá jeho tvář byla najednou jiná, aspoň v té chvilce, kdy se jeho předloktí dotkla svými prsty. Jeho tváře byly červenější (což bylo poznat i navzdory vousům). Jeho rty se usmívaly, ale tak nějak napjatě. Jeho oči se jí vpíjely do tváře a i když byl jeho pohled něžný, cítila v tom pohledu něco hlubšího, tajemnějšího. ,,V naprostém pořádku," řekl mile, ale jeho hlas byl hlubší než obyčejně. Zvuk, který vydával, skoro vibroval ve vzduchu, než doputoval do jejích uší. ,,Jen ta první chvilka lechtá," dodal a Hermiona nedokázala rozpoznat, jestli je to výmluva. Nicméně pokračovala v putování svými prsty po jeho paži od zápěstí skoro až k loktu a zpět a znovu. Ani jednomu se nechtělo vstávat.
 ,,Všiml jsem si, že stále nosíš to své pyžamo," poznamenal Sirius po chvíli.
,,Ach, ano. Svou nádhernou noční košili jsem měla na sobě jen párkrát. Zjistila jsem, že být dospělá neznamená nosit nejhezčí noční úbor."
,,Ale do práce se oblékáš úplně jinak. Když jsi byla mladší, to bylo mimochodem ještě včera," neodpustil si (pro něj pravdivý) vtip, ,,nosila jsi džíny a trička a občas, kvůli mně, letní šaty."
,,V práci je to jiné. Přece jen jde o ministerstvo, musím se oblékat vhodně. Nakonec jsem si na to docela zvykla," obhajovala svůj nový styl, který jí určoval ministerský dress code.
,,Nemyslel jsem to zle. Sluší ti to vždycky. V pyžamu, v košilce, v růžové mikině, v lodičkách..." vyjmenovával.

Oba muži seděli u stolu, Hermiona nejdřív donesla kávu Arthurovi - jakožto vedoucímu této záležitosti. Následně přišla podruhé, stoupla si k Siriusovi a položila před něj kávu. Netušila a nekoukala, kde má Sirius nohy. Teprve když její bosé prsty narazily na jeho ponožku, v duchu se polekala. Omluvně pohlédla na Siriuse, ten vzhlédl a usmál se. Nevadilo mu to. Nehodlal se k tomu ani nijak vyjadřovat. Pouze poděkoval za kávu.
,,Přemýšlel jsem," začal Arthur a Hermiona mezitím usedla ke stolu, ,,jak oznámit tvé zmrtvýchvstání."
,,Z mého úhlu pohledu jsem mrtvý nebyl," připomněl Sirius, ale v této situaci bylo vlastně jedno, jak na záležitost nahlížet. Ve skutečnosti vlastně nikdo z nich netušil, jestli došlo k čestování časem, zmrtvýchvstání, změně reality či všem těmto fenoménům dohromady.
,,Jak oznámit tvůj návrat," řekl Arthur, aby se zavděčil všem. Napil se kávy a pokračoval: ,,První by to měl vědět Harry, na tom se jistě shodneme. Pak Remus. Následně zbytek lidí."
Tázavě pohlédl na Siriuse i na Hermionu.
,,Můj kmotřenec přes noc dospěl, zachránil svět a stal se bystrozorem," řekl si jen tak pro sebe Sirius. Byl zamyšlený. Harry musel vše zvládnout bez něj. Nebyl tu s ním, když ho nejvíc potřeboval. Vše bylo vybojováno bez něj. Sirius Black propásl nejdůležitější období v Harryho životě. Najednou ucítil hřejivý dotek, podíval se na stůl. Hermiona položila svou dlaň na hřbet jeho ruky. Vzhlédl k jejímu obličeji a jeho obavy a starosti se rozplynuly. Jediným něžným úsměvem mu připomněla, že není všem dnům konec.