jako modlitba - sirmione

♥2

I still got a crush, that's obvious

Hermiona Siriuse sledovala celé ráno. Choval se stejně jako jindy. Vtipkoval, bavil se s ostatními. Ale nikdo jí nevymluvil, že se vůči ní choval naprosto jinak. Kdykoliv na ni při snídani koukl a zjistil, že ho Hermiona sleduje, uhnul pohledem. Následně už se na ni nedíval vůbec. Sprostě ji ignoroval. Nevšímal si jí. Bavil se se všemi, ale Hermionu prostě a jednoduše přehlížel. Hermiona byla zmatená a dotčená. V duchu zpytovala své svědomí, jestli ho něčím nemohla urazit, naštvat nebo zklamat. Ale nic si nevybavovala. Vždy se k Siriusovi chovala hezky, protože se i on k ní choval mile. Nikdy se nehádali. Pokud s něčím, co říkal, nesouhlasila, dokázali o tom debatovat v klidu. Takže ta změna byla podle Hermiony neopodstatněná. Byla tak zabraná do úvah, že se vůbec nenajedla. Neměla na nic chuť, nevnímala hlad. Nechápala to. Bývali si blízcí. Nebo si to aspoň myslívala. A zničehonic byl Sirius vůči ní chladný.

Postupně se nasnídali. Všichni se začali rozcházet do svých pokojů, ke své práci. Sirius taky vstal od stolu a zamířil pryč. Hermiona musela jednat. ,,Siriusi?" oslovila ho. Sirius se zastavil a vteřinu otálel, než se k ní otočil čelem.
,,Ano?" otázal se poměrně mile, ale zdálo se, že je mu nepříjemné s Hermionou cokoliv řešit.
,,Chtěla jsem se zeptat, proč se ke mně chováš tak odměřeně...?"
Sirius na Hermionu hleděl mlčky. Velice pomalu se nadechl nosem a s výdechem pravil: ,,Nevím, o čem mluvíš, Hermiono. Vždyť víš, že jsi má oblíbená čarodějka." Znělo to hezky, ale jeho šedé oči něco skrývaly. Nepustil ji k sobě. Viděla to, poznala to. Necítil se svůj v její společnosti. Dřív ano, pamatovala si, jak ji bral skoro jako kamarádku. Ale toto léto se vše změnilo. Chtěla něco namítnout, ale Sirius odešel. Hermiona si vzala svůj úplně studený čaj, kterého se do té doby nedotkla, a vydala se do pokoje.

Hermiona seděla na své posteli a mračila se. Občas usrkla vychladlého čaje. ,,Děje se něco, Mio?" zeptala se Ginny. Hermiona pokrčila rameny. Netušila, zda se má svěřovat své kamarádce. Přišlo jí to hloupé. Jenže potřebovala utěšit, popřípadě poradit.
,,Nevím," řekla popravdě. ,,Zdá se mi, že se na mě Sirius zlobí."
,,A co jsi mu provedla?" otázala se zrzečka. Byla to logická otázka.
,,To je právě to zvláštní... Nic jsem mu neprovedla."
Ginny chvíli uvažovala, pak přimhouřila oči a zeptala se: ,,Co když se ti to vážně jenom zdá a ve skutečnosti se nezlobí...?"
To Hermiona nerada slyšela. ,,Je možný, že se pletu," uznala, ,,ale přece jen mi to celý přijde divný. Přece poznám, když se se mnou někdo nechce bavit."
,,Tak se ho zeptej." Ano, i tato poznámka byla logická. To Hermiona nezpochybňovala.
,,Já se snažila."
,,A?" otázala se Ginny na výsledek její kamarádky.
,,Řekl mi, že se mi to jen zdá," odpověděla Hermiona. Ginny se nesmála, i když jí to trochu vtipné připadalo.
,,V tom případě bych mu věřila. Ty tvrdíš, že jsi mu nic neprovedla. On tvrdí, že jsi mu nic neprovedla. Takže jsi mu nejspíš skutečně nic neprovedla."
Hermioně se to nelíbilo. Dávalo to smysl. Měla by tomu věřit. Jenže nebyla slepá! Viděla, jak je Sirius odtažitý! Hermiona Siriuse Blacka znala, měla ho prokouknutého, poznala, když něco v jeho chování bylo jiné, podivné... A poslední dny se choval jinak. A podivně.