jako modlitba - sirmione

♥5

Baby we both know,
that the nights were mainly made for
saying things, that you can't say tomorrow day

Sirius se skutečně snažil. Četl. Zodpovědně četl. Většinou stejný odstavec několikrát, protože vůbec nevnímal slova pod svýma očima. Ale snahu mu nikdo nemohl odepřít. Nemyslel na Hermionu a na její žluté ponožky. Občas  však vzhlédl a podíval se na ni. Hermiona si toho nejdřív nevšímala, pak ovšem ucítila jeho pohled a koukla se na něj. Tázavě zvedla obočí, jestli něco Sirius nepotřebuje, ten se však jen lehce pousmál a sklopil zrak ke knize.
,,Co je?" zeptala se Hermiona a tak trochu se hněvala předem. Za poslední dny toho tajemného chování Siriuse Blacka měla plné zuby. Stále ho měla ráda, ale děsně ji štval. I teď jí bylo jasné, že ať už se Sirius směje čemukoliv, bude se zlobit oprávněně. Sirius se znovu potutelně usmál a zavrtěl hlavou. Oči pevně přišpendlené ke knize. ,,Ne, Siriusi, vážně. Co se děje?"
,,To ani nestojí za řeč," ujišťoval ji Sirius. Hermiona prudce zaklapla knížku. Tímto hlasitým gestem si vydobyla Siriusovu pozornost. Šedé oči k ní vzhlédly a vpíjely se do Hermionina naštvaného pohledu.
,,A dost! Siriusi, už mě štveš," pravila rázně Hermiona, ale hlas měla podbarvený smutkem. Sirius si povzdechl.
,,Promiň, nechtěl jsem, aby ses cítila nejistá. Skutečně o nic nešlo. Prostě by mě v životě nenapadlo, že si budeme uprostřed noci číst, zatímco ostatní budou vášnivě diskutovat o famfrpálu."
,,Jen to?" otázala se pro jistotu Hermiona, aby mohla zvážit, zda byl její hněv oprávněný či nikoliv.
,,Jen to," ujistil ji Sirius. Její hněvivý pohled zněžněl. Ne úplně. Ne docela. Ale její výraz byl o kousek smířlivější. Bylo na ní vidět, že by mu nejradši odpustila hned, ale nechtěla být tak hodná... ne když se k ní Sirius choval tak ošklivě. Zároveň však věděla, jak dětinsky se chová, když mu to chce oplácet.
,,Já jsem hlavně mile překvapena, že se věnuješ četbě. Vůbec bych to do tebe neřekla, ale nemyslím to nijak zle," dodala spěšně. Sirius chápavě přikývl.
,,Doháním všechno, co jen je možné dohnat."
Hermiona pozvedla obočí. To bylo znamení, že jí má Sirius vysvětlit, jak to myslí.
,,Během studia jsem se věnoval jiným věcem než četbě. A pak... Řekněme, že v Azkabanu místo čtení můžeš maximálně recitovat modlitby, abys přežila další den."
Hermiona chápavě pokývala hlavou, že rozumí. ,,To tě ctí, že se takto rozvíjíš." Ta pochvala ho potěšila, jemně se usmál. Na chvilku se vrátili k četbě. Hermioně to však nedalo. ,,A doháníš i jiné věci?" zeptala se a sama se divila, že má v sobě tolik odvahy.
,,Jak to myslíš?"
Hermiona pokrčila rameny, jakože vlastně ani neví (i když moc dobře věděla). ,,Co já vím.... Třeba jestli si hledáš nějakou ženu." Sirius se zasmál. Hermiona polekaně dodala: ,,Nebo muže. Já jsem naprosto tolerantní." Sirius se rozesmál ještě víc.
,,Je sice hezké, že jsi tolerantní, ale není potřeba. Jsem si svou orientací poměrně jistý a líbí se mi ženy," ujistil ji. ,,Jsem starý mládenec a myslím, že to tak i nadále zůstane."
,,Jaké se ti vlastně líbí ženy?"
Sirius se sice znovu zasmál, ale tentokrát to byl zoufalý a nucený smích. Nervózně si prohrábl vlasy, sklonil zrak a urputně se snažil vymyslet odpověď, která by nebyla trapná. ,,To se nedá takhle... říct..." 
,,Já nemyslela vzhled," pravila Hermiona.
,,Já vím, jak jsi to myslela. Vlastnosti a tak... Ale i tak... Tak jako tak... To je moc složité..."
,,A ani se ti žádná nelíbí?"
,,To je zavádějící otázka. To se nedá tak lehce posoudit. Navíc k čemu by to bylo? A vůbec - to je soukromá věc," vymlouval se Sirius.
,,Promiň, nechtěla jsem tě přivést do rozpaků. Bylo to ode mě skutečně hloupé," omluvila se Hermiona.
,,To nic. V pořádku," odvětil Sirius. Hermiona založila rozečtenou stránku, položila knihu na stolek a zvedla se.
,,Nezlob se," požádala ho Hermiona.
Sirius se usmál a odpověděl: ,,Neboj. Nezlobím se."
,,Děkuju za dnešní večer. Dobrou noc," rozloučila se. Sirius ještě chvíli seděl, ale už nečetl. Přemýšlel o Hermioně.