jako modlitba - sirmione

8♥

,,Půjdeš s námi, Hermiono?" zeptal se Arthur. Hermiona zavrtěla hlavou.
,,S Harrym je tam Ginny, že? Ta bude Harrymu dostatečnou oporou," vysvětlila.
,,Nikdo jiný podle tebe nebude potřebovat oporu?" otázal se pan Weasley a usmál se. Než stačila vůbec odpovědět, nebo se nad tím zamyslet, otevřely se dveře. Z ložnice vykoukl obličej s aristokratickými rysy lemovaný jemně vlnitými vlasy. ,,Nevíš, kam jsem si dal sako?" zeptal se Sirius. Hermiona došla za ním. Sirius zavřel dveře. Hermiona uviděla sako na posteli. Tázavě se otočila k Siriusovi. Ten k ní přišel, ale nedotýkal se jí.
,,Proč nejdeš taky?" zeptal se opatrně, jako by se obával odpovědi. Mluvil tiše, aby je Arthur neslyšel, i když jejich chování u stolu by přehlédl pouze slepý člověk s velice těžkou formou mentální retardace. Sirius se jí díval do očí a bylo vidět, jak je nervózní. Hermionina duše se zaradovala. Bál se. Taky se bál. Nechtěla ho však trápit, ani nestála o to, aby to špatně pochopil.
,,Nejraději bych ti byla neustále v patách, Siriusi, to mi věř. Tak ráda bych teď hlídala každý tvůj krok, abys mi nezmizel. Ale teď je zrovna vhodný čas, abych tě přenechala tvému kmotřenci a následně tvému nejlepšímu kamarádovi. Budete si toho mít tolik co říct. Věřím, že dnešní odpoledne a večer a noc si budete povídat úplně o všem, co se událo. A budete šťastní, že jste spolu." Povzbudivě se na něj usmála. ,,Budu na tebe myslet a budu se radovat z tvého návratu."
Sirius popošel ještě o krůček blíž. Jednu svou ruku položil na její kyčelní kloub. Hlavu sklonil tak, aby mohl svou tvář přitisknout na její líčko. Cítila, jak jeho kůže sálá. Nejraději by vpadla do jeho náruče, jenže nebyl čas. Maličko pootočila hlavu a políbila ho na hranici, kde jeho tvář ještě měla pěstěný vous a kde přecházela do hladké kůže. Zavřel oči a vydechl: ,,Má čarodějko."
,,Siriusi?" ozval se hlas za dveřmi. Sirius se koukl na Hermionu, ta položila své dlaně na jeho hrudník a uhlazovala jeho košili. Když byla spokojená, poodstoupila od něj. Usmál se na Hermionu, sebral si sako a vydal se za Arthurem.

Hermiona seděla na pohovce a popíjela víno, když se objevil světle modrý russel teriér, proběhl se vzduchem, zavrtěl ocáskem a zmizel. Hermiona věděla, že to znamená, že se brzy v krbu objeví Ronald Weasley. Došla pro skleničku. Když se vrátila, už se v zelených plamenech formovala postava jejího kamaráda. ,,Zatraceně," začal místo pozdravu a oklepával si prach z oblečení, ,,to mi teda hlava nebere! Budeš mi to muset všechno vysvětlit. Taťka mi to oznámil, když jsem se objevil na pozdní oběd u Harryho. Ani mě nepustil dál. Dělal si ze mě jenom srandu?" Během tohoto monologu si sedl na pohovku a nalil si víno. Hermiona si sedla vedle něj, naznačila, že si s ním přiťukává a taky si lokla.
,,Je to pravda. Skutečně se vrátil," odpověděla Hermiona. Ron chvíli přemýšlel a pak pohlédl na Hermionu.
,,Tak to bychom nejspíš měli uspořádat nějakou velkou oslavu, ne? To se nestává zas tak často, že si někdo umře a ožije... Krom Harryho a Ježíše." Hermiona zírala na Rona s otevřenými ústy. ,,Merlinova chlupatá noho! Jsem zas řekl nějakou blbost, co?" zeptal se, když viděl její šokovaný výraz.
,,Přesně naopak, Ronalde. To je vlastně pravda, měli bychom to oslavit! Jak je možné, že mě to nenapadlo?" Hermiona se sama sobě vážně divila. Na to Ron nic neřekl, byl totiž potěšený, že ho jednou za čas někdo ocenil. Spokojeně se usmíval a usrkával víno. ,,Říkal jsi, že tě tam nepustili?" Ron přikývl. ,,Takže jsi neobědval?" Znovu přikývl. ,,Návrh. Nejdřív ti ohřeju oběd, najíš se, pak se přemístíme do Doupěte a domluvíme se s tvou maminkou, jak uspořádat tu oslavu."
Ron souhlasil se vším. Hlavně ho potěšila zmínka o tom, že se nají předtím, než po něm bude někdo chtít cokoliv dalšího.

Noc bez Siriuse byla zvláštní. Přitom celý svůj život Hermiona spávala ve své posteli sama. Stačila však jediná noc, kdy ji držel za ruku, a vše bylo jinak. Najednou se cítila nejistá. Jako kdyby část jí samotné byla pryč. Nebyla zvyklá na to, aby vedle ní někdo ležel a oddechoval, ale teď jí chybělo to teplo jeho těla, to tiché dýchání, ty letmé doteky. Přemýšlela nad tím, jak se jemu spí v prázdném domě. Tak trochu sobecky doufala, že se mu taky usíná špatně. Podívala se na budík, byly skoro tři hodiny ráno. Bylo pravděpodobné, že ještě Sirius ani nešel spát. Musela se trochu pousmát při představě, jak sedí naproti Remusovi a Harrymu a povídá si s nimi, usmívá se, naslouchá jim. Tolik mu to přála! Jenže se jí stýskalo. Bylo vlastně dobře, že si Siriuse nemohla nechat jen pro sebe - bylo by to příliš snadné. To by nebyl život, kdyby to bylo všechno snadné. To by si toho moc dlouho nevážili. A tak se Hermiona utápěla v sladké melancholii, toužila po Siriusovi a zároveň se radovala při představě, jak je nyní ve společnosti svých nejbližších.

Už dávno hluboce spala, když se k ránu v ložnici zhmotnil patron v podobě velkého psa a schoulil se do klubíčka u jejích nohou.