jako modlitba - sirmione

│

 Postávala uprostřed pokoje. Neodvážila se si sednout. Ani nevěděla, jestli si sednout může.
,,Nechtěla jsem ji nechat jen tak někde ležet," vysvětlila Hermiona. Ruce si nervózně mnula. Očima hleděla do země. ,,Přece jen je to... osobní."
,,Děkuju ti za její vrácení," pravil Sirius a položil knihu na stůl, dar stále držel, ale nesnažil se ho rozbalit.
,,Já děkuju za důvěru," řekla na oplátku.
,,Komu jinému bych mohl víc důvěřovat?" zavtipkoval a přes jeho tvář přeběhl rozněžnělý úsměv.
Hermiona na něj pohlédla nejsmutnějšíma očima, které kdy Sirius viděl. ,,Nejspíš komukoliv jinému," odpověděla a skoro plakala.
Sirius zavrtěl hlavou. ,,Co to povídáš? Jsi jediná, komu jsem dal kdy přečíst svůj deník. Nikomu jinému bych ho nepůjčil. Možná ani já sám bych si ho nechtěl zpětně číst. Věděl jsem, že jenom ty bys chápala moje šestnáctileté rádoby intelektuální úvahy."
Dívala se mu do očí a přála si mu věřit. Jenže její srdce příliš bolelo na to, aby jeho slova přijala jako pravdivá. ,,Ten dárek souvisí s tvým deníkem," začala nové téma.
,,Můžu ho rozbalit?" zeptal se pro jistotu. Hermiona přikývla. Sirius natrhl papír a následně ho odložil stranou. Mírně se zasmál. ,,Co to je?" zeptal se a vzhlédl k Hermioně.
,,Kazeta. Je na ní hudba."
Sirius si malou plastovou krabičku prohlížel ze všech stran. ,,Něco jako gramofon?" otázal se. Gramofon znal díky Jamesovi, ten znával tyhle mudlovské věci. Hermiona se pousmála, i když jí bylo smutno.
,,Ano i ne. Je to podobné, ale hudba je na magnetickém pásku. S tím ti poradí pan Weasley, ten má určitě kazeťák. Pomůže ti ji pustit a poslechnout si ji," odpověděla Hermiona. Sirius se slabě zasmál a nedůvěřivě koukl na kazetu.
,,A jak to souvisí s mým deníkem?" otázal se. Krabičce schovávající kazetu už se nevěnoval, díval se na Hermionu.
,,Psal jsi o své rodině a taky o tom, jak se cítíš..." Schválně to jen lehce nastínila, Sirius moc dobře věděl, co o své rodině psal, také si určitě pamatoval, jak se jako mladík cítil v tomhle domě. Přikývl, že chápe, co má Hermiona na mysli. ,,Připomnělo mi to mou oblíbenou kapelu. Hlavně jednu jejich píseň. Je na straně B. Myslím, že ji hned poznáš. Víš, já myslím, že se občas všichni cítíme tak hrozně sami a zdá se nám, že tomu nikdo jiný nemůže porozumět... A v takové chvíli bychom měli mít možnost aspoň najít útěchu v hudbě."
,,Takže to mám pustit svému mladšímu Já?" zeptal se Sirius. Hermiona přikývla.
,,A taky svému přítomnému Já. A budoucímu Já."
,,Děkuju ti, Hermionko. Už se těším, až si to se všemi svými Já poslechnu."
Postávali naproti sobě v pyžamech a snažili se zahnat myšlenku, že promrhali čas, když se vyhýbali svým citům. Hermiona svěsila ramena, pod tíhou smutku zavřela oči a řekla: ,,Zešílím. Bez tebe. S tebou." Pak ze sebe vydala něco jako odfrknutí spojené se smíchem. Podívala se na Siriuse a oči se jí leskly. ,,Nejhorší na tom je, jak jsi nad věcí. Tys na mě tak rychle zapomněl a já..."
,,Jak to můžeš vědět?" skočil jí do řeči Sirius. Hermiona pozvedla obočí. ,,Jak můžeš vědět, že jsem zapomněl? A jak bych vůbec mohl? Copak do mě vidíš? Víš, jaké pocity se ve mně perou? Vidíš mi snad do duše a do pokoje, když nemůžu spát, protože na tebe pořád myslím?" Jeho hlas byl plný prudkosti a ublíženosti. ,,Ty jsi děvče, můžeš to svést na cokoliv. Já? Já nemůžu dát najevo nic. Ani jediný pocit, ani náznakem ukázat, jak jsem zničenej. Nemůžu jen tak praštit přede všemi do stolu a povědět jim, jak moc po tobě toužím a jak se kvůli tomu nenávidím." Jeho hlas pomalu slábl, už nebyl ani tak naštvaný jako na začátku svého proslovu.
,,Promiň," hlesla Hermiona. Sklonila hlavu a bojovala s pláčem. Sirius ten pohled nesnesl. Došel k ní a objal ji.
,,Odpusť. Vím, že to vypadalo, jako kdybych se o tebe nezajímal a jako by mi na tobě nezáleželo. Musím to skrývat. Ale říkal jsem ti, že tě nepřestanu mít rád, a to je pravda. Stále tě mám rád. A budu tě mít rád pořád."
Vzhlédla k Siriusovi, krátce se kousla do spodního rtu, chtěla se tím zastavit, ale stejně sama sebe slyšela, jak říká: ,,Dokaž mi to."
Jeho šedé oči shlížely k její tváři. Sirius byl překvapený jejími odvážnými slovy. Zhluboka se nadechl, aby sám sebe přesvědčil, že ji musí odmítnout a zachovat si klidnou mysl. V další vteřinu už se ale skláněl k jejím rtům. Líbal ji. Muchlala v pěstích látku jeho pyžama. Pevně ji držel za boky a tiskl k sobě její tělo. Políbil ji na krk, následně oddechoval. Když zklidnil svůj dech, pravil: ,,Chci, víc než cokoliv jiného na světě, abys přijela na Vánoce. Vím, první dny budeš s rodiči, to je jasné, ale hned potom... Až do Nového roku... Prosím, buď tady."
,,Přijedu. Budu tu," slíbila Hermiona. Sama nevěděla, jestli její srdce víc bolí tím loučením, nebo se raduje příslibem dalšího setkání.