jako modlitba - sirmione

3♥

I know it's over
and it never really began,
but in my heart it was so real

Budík zazvonil přesně v pět hodin a třicet minut. Hermiona přišla z kuchyně vypnout ho. Byla vzhůru už od půl páté. Byla netrpělivá. Chtěla být v práci co nejdřív, i když věděla, že se stejně k zrcadlu dostane až v čase oběda. Chtěla být co nejblíž tomu místu, kde se ukrýval odraz její duše, jejích přání.

Vteřina po začátku pauzy. Hermiona první vstala od stolu. Oběd si s sebou nebrala. Kráčela rychle. Skoro utíkala. Část její duše se bála, že tam dveře nebudou, nebo povedou jinam, nebo v té místnosti prostě a jednoduše zrcadlo nebude. Její srdce se zklidnilo, jakmile uviděla Siriuse. Bylo to bolavější a zároveň jí to pomáhalo se hojit.

Bojím se,
že o Vánocích nepřijdeš. Ještě víc se bojím, že přijdeš a nebudeš mě už mít vůbec ráda. Může se to stát. Vždyť lidské city jsou tak pomíjivé. Nemohl bych Ti to mít za zlé.
Je pravděpodobné, že Ti během studia dojde, že jsem jen mizera a bídák a že si vlastně nezasloužím, aby ses ke mně chovala tak laskavě, jak se ke mně vždy chováš.
Třeba Ti dojde, že si nechceš nic začínat s postarším mužem, který značnou část svého života strávil za mřížemi.
Možná to pro Tebe nakonec nebude nic znamenat. Zapomeneš, vyrosteš, dospěješ... 
Ale i kdyby se to stalo, stejně budu stále vzpomínat na doby, kdy jsme spolu byli. Budu trpět při každém Tvém pohledu a budu o Tvůj pohled žadonit. Zařeknu se, že už s Tebou nepromluvím a budu Ti chtít všechno vypovědět. Stále Tě budu vnímat jako moje děvče v modrém pyžamu, i když budeš dávno ženou jiného.

Zavřela deník. Zavřela oči. I tak jí stihly utéct zpod víček slzy. ,,Jak se to mohlo stát? Proč se to stalo?"

Seděla u pracovního stolu a sepisovala měsíční report. ,,Arthure, sem by se chodit nemělo," zaslechla jednoho ze svých kolegů. Vzhlédla. Pan Weasley si to štrádoval jejím směrem.
,,Franku, já mám výjimku. Jsem totiž dodavatel kávy pro slečnu Grangerovou," odvětil. Hermiona se tiše zasmála. Občas nebyl život tak špatný, když na ni byli lidé milí.
,,Arthure, vy mi každý den zachraňujete život," pravila Hermiona radostně. Znělo to jako vtip, ale ve skutečnosti to byla asi i pravda.
,,Slyšel jsem, že dnes toho máte hodně. Taky jedu přesčas, tak jsem se stavil," vysvětlil.
,,Jste nejhodnější ze všech," pochválila ho Hermiona. ,,Je pravda, že tu budu dlouho do večera."
,,Kdyby ses tu bála, pošli vlaštovku," řekl pan Weasley a ukázal na létající zprávy ve vzduchu. Hermiona souhlasně přikývla.

Hermiona se samoty nebála. Vlastně se celou dobu těšila, až kolegové odejdou domů a ona bude moct za Siriusem. Za jeho odrazem. Musela si to neustále připomínat, že jde pouze o odraz, o představu, o iluzi. Osaměla těsně před půlnocí. Některým kolegům musela odpřísáhnout, že půjde brzy domů a odpočine si. Kanceláře zely prázdnotou. Zvedla se, vzala si deník a hůlku a vyrazila. Musela si svítit. Už byla všude tma. Hermiona se tmy nebála. Vlastně bylo málo věcí, kterých se bála. Člověk částečně ztratí strach, když přijde o milovanou osobu, protože už nebylo nic horšího, co by se jí mohlo stát. Chtěla předčítat, ale v té tmě a při té únavě na Hermionu padl nesnesitelný smutek. ,,Podvedl jsi mě," pravila odrazu, kde se Sirius jemně usmíval. ,,Slíbil jsi, že tu budeš. A jsem tu sama." Došla těsně před zrcadlo, zvedla ruce a dotkla se lesklého povrchu. Rukou, ve které držela deník, se jakoby dotýkala jeho ramene. Druhou rukou napodobovala pohlazení jeho tváře. ,,Slíbil jsi, že mě neopustíš." Někde v dálce odbila půlnoc. Jak poetické, pomyslela si hořce. Odstoupila od zrcadla, našla nejpřijatelnější vzdálenost. Obraz v zrcadle se změnil. K jejímu překvapení pozorovala scénu, kterou by nejraději zapomněla. V zrcadle se odehrávala potyčka, při které Siriuse navždy ztratila. Zadržela dech, když sledovala, jak Sirius couvá a sesílá kletby na Bellatrix. Věděla, co bude následovat. Moc dobře si pamatovala tu vteřinu. To malé škobrtnutí. Sirius se snažil vyhnout kletbě, kterou na něj seslala, klopýtl a přepadl dozadu. Srdce se Hermioně zastavilo, když koukala, jak padá do oblouku, za závěs. Teď zmizí, teď navždy zmizí, pomyslela si. Ale Sirius vycouval na druhé straně oblouku, jako kdyby lehounce prošel skrz závěs a smrt, a vrátil se. Doklopýtal až k zrcadlu, ani to ho však nezastavilo. Stále zády k Hermioně propadl skrz zrcadlo a skončil na zemi. Hermionu napadlo, že právě propadla šílenství. Tohle totiž nebylo možné. Ani v kouzelnickém světě. Bylo jasné, že si natolik zamilovala tu představu, kterou jí zrcadlo zajišťovalo, až přišla o rozum. Ve skutečnosti Sirius neležel na zemi. Nemohl. Byl mrtvý. Přesto šokovaně pozorovala, jak jeho hůlka letí vzduchem, dopadá na podlahu a kutálí se až k jejím nohám. Cítila lehoučké ťuknutí do špičky bot.