jako modlitba - sirmione

2♥

Life is very long, when you're lonely

Zrcadlo z Erisedu, přesně to zrcadlo, které ukazovalo nejniternější touhy člověka. Hermiona věděla, že by měla odejít. Neměla by se dívat. Věděla, co v zrcadle uvidí... Koho uvidí. Vždyť jí to přinese jen větší smutek. Jenže kráčela blíž, bylo tak jednoduché jít k tomu zrcadlu, skoro jako kdyby nebyla možnost jen tak odejít a nepodívat se. Odraz byl nejdřív stejný jako realita. Viděla pouze sama sebe. To se změnilo, když se zastavila dva metry od zrcadla. V jednu chvíli stála v odraze sama, po mrknutí oka už sama nebyla. Rozplakala se, když uviděla Siriusovu tvář. Postával vedle ní, jemně se usmíval. Držel ji za ruku. ,,Siriusi," zašeptala. Neodpověděl, jistěže neodpověděl. Ale jeho úsměv byl hřejivější, když ho oslovila, nebo se jí to tak aspoň jevilo. Položila krabičku s obědem na zem. Otevřela deník na první stránce. Každý den si dovolila jeden zápis. Čítávala to potichu, tentokrát však plánovala promluvit nahlas. Už to znala skoro zpaměti, ale potřebovala se ujišťovat kratičkým nahlédnutím jednou za čas. Jinak však koukala do zrcadla. Jistě, četla ona, slyšela svůj hlas, ale v odraze zrcadla neotevírala ústa ona, tam mluvil Sirius.

Konec léta 95

Vím, podzim začíná později. Jenže mně se zdá, že léto odešlo spolu s Tebou.
Odešla jsi včera, vrátila ses do Bradavic. Je to vlastně jen pár hodin, ale mně to připadá jako sto šedesát osm let.
Domluvil jsem se s Arthurem, aby mi půjčil magnetofon a ukázal, jak funguje.
Sedím v pracovně a poslouchám první píseň, snažím se u toho sepsat tento první zápis. Ale přísahám, soustředím se na hudbu i na text. Jsem nadšený. Vím, že tu píseň, kterou jsi mi doporučila, mám teprve před sebou... Ale už tahle se mi líbí.
Vrací mě to zpět. Ano, měla jsi pravdu. Tahle hudba je přesně to, co potřebuje slyšet každý dospívající člověk. To jsou ty písně, se kterými se každý tak lehce ztotožní. Dospívání je pro všechny složitým obdobím a každý se cítí tak nějak povýšený nad ostatními se svou hrdou bolestí. Přitom jsme ztracení všichni, no ne? Generace za generací. Všichni mladí se cítí nepochopení, všichni staří opovrhují mládím, pak mladí dospějí a celý ten koloběh se opakuje.
Doufám, že budu moct stát při Tobě, až budeš dospívat. Snad budu mít možnost přihlížet tomu, jak se měníš v ženu. Chci trpělivě snášet Tvé náctileté láteření na svět, chci tišit Tvůj smutek, až svět bude příliš veliký a složitý, chci, aby ses nikdy necítila sama.

Dočetla. Tváře měla horké od toho, jak se snažila zadržovat pláč a vzlyky. Jakmile však zaklapla deník, rozbrečela se hlasitě a naplno. Chtěla tu zůstat. Navždycky být v této ponuré místnosti. Už nikdy neodejít. Ale čas byl neúprosný. Končila přestávka na oběd. Hermiona hleděla na Siriuse, který se stále usmíval. ,,Siriusi, já se cítím sama," zašeptala. Možná se jí to jen zdálo, ale na okamžik se v jeho tváři mihl smutek. Přistoupila blíž a natáhla ruku. Bála se však zrcadla dotknout. Děsila se toho, že by se pod jejím dotekem zničilo (byť to byla absurdní představa). Obávala se toho, že by zničila jedinou věc, která jí mohla věnovat tu nejnádhernější představu. Otřela si slzy, sebrala všechnu sílu a odešla. Než se vrátila k práci, odskočila si na toalety. Opláchla si tvář studenou vodou a v rychlosti se znovu nalíčila. Celý zbytek dne přemýšlela jen a jen o Siriusovi.

Nemohla usnout. Pořád myslela na Siriuse. Její duše se chvěla radostí při představě, že ho zítra znovu uvidí. Věděla, že to není zdravé. Mrtvé bychom měli nechat spát, říkával někdo chytrý. Hermiona s tím souhlasila. Věděla, že se nemůže lpět na minulosti. Jenže její srdce nebylo schopné se pustit té šance vidět jeho tvář, žít na pár minut v té iluzi, že je zde, že je živý, že je s ní.