Best Friend [DaiSuga] ✔️

5.

Ahoj!!

Věnováno _lunylight_ 😊

Šli jsme domů, tak jako vždy ale tentokrát v tichosti. Daichi byl neobvykle zamlký. ,,Daichi, vážně ti nic není?" znovu jsem se jej optal. ,,Ne, jen mi nějak není do řeči." odpověděl a jako by stále nad něčím přemýšlel. ,,Nechtěl bys zajít ke mně? Můžeme si společně udělat úkoly a poté si něco zahrát." pozval jsem ho k osbě domů. Moje rodiče ho zbožňovali a já ho bral jako svého bratra. Myslím, že tak to bylo i v jeho případě. ,,Mohl bych na chvíli, ale pak budu muset jít za Asahim..promluvit mu do duše." pověděl najednou s úsměvem. ,,Zase ho chceš přemlouvat, aby se přidal k nám?" zavzpomínal jsem na několik nevydařených pokusů. 

,,On si to možná neuvědomuje, ale je to opravdu dobrý hráč jen těžko snáší prohry a dává to za vinu sobě, ale v těch prvácích jsem viděl naději..." na chvíli se odmlčel. ,,možná by ji spatřil také a už by se tolik nebál. No a pokud neposlechne mě, pošlu na něj toho ukřičeného zrzouna." dodal a začal se smát. ,,Toho bude těžké odmítnout. V něm nadšení jen sálá a nevzdávat se je jeho nejsilnější stránka. Poznal jsem to, už když mu nešlo podávat. Stále se snažil a kdyby ho Ukai nezarazil, vsadil bych se, že by tam byl klidně do teď" řekl jsem se smíchem. 

,,O čem ses vlastně bavil se Shimizu, že jste se pak objímali?" zničehonic se optal. A vypadal vážně nervózně, když mi tu otázku pokládal. Že by tohle bylo to, co ho celou dobu dělalo zamlklým. Každopádně jsem nevěděl, co na to odpovědět. Nemohl jsem mu přeci říct, že ve mně jeho objetí vyvolalo tak zvláštní pocit, že jsem si jej musel ozkoušet i na někom jiném. ,,No vlastně jsem si říkal, že by neuškodilo občas někoho přátelsky obejmout a Shimizu dnes vypadala, že potřebuje podpořit." řekl jsem nakonec první hloupost, jež mě napadla. Podivně se zatvářil. 

,,Dnes jsem se taky necítil nejlíp, možná by mi tvé objetí pomohlo..." řekl nejistě se sklopenou hlavou a rukou se drbal na týlu. Měl pravdu dnes vypadal sklesle a mě jeho objetí také pomohlo. Přistoupil jsem k němu blíž a objal ho. Snad ani sekundu nevyčkával, ihned jsem ucítil jeho teplé paže. V tak těsné blízkosti jsem byl trochu nejistý. Určitý hlásek mi našeptával, abych toho nechal a ten druhý, abyh s ním tak vytrval, co nejdéle to šlo. Tohle jsem u Shimizu rozhodně necítil a stále jsem nevěděl, proč je jeho objetí pro mě tak speciální. Když jsem se odtáhl v jeho tvářích se zračila jemná červeň, která ho činila roztomilým na to, jak byl ve skutečnosti vysoký a mužný. Usmál jsem se na něj. ,,Tak co, už je to lepší?"

Pokračování příště...