Best Friend [DaiSuga] ✔️

33.

Ahoj!!

Věnováno renichimokuren <3

Pohlédl jsem na stále ještě rozlobeného Daichiho. ,,Proč ten naštvaný výraz?" optal jsem se jej. Bylo mi jedno, že nás ostatní viděli. Oikawa mi svým způsobem dodal sebevědomí, které jsem tak dlouho postrádal. Neodpovídal. Chtěl, ale spíš nevěděů jak. ,,Vadí ti, že nás spolu viděli?" optal jsem se znovu. ,,Nevím, spíš jsem jen nevěděl, jak jim to mám vysvětlit..." odpověděl tiše, že jsem mu jen tak tak rozuměl. ,,Tak přístě řekni, že i někdo tak nevinně vypadající má občas hříšné a sobecké touhy...protože jeho hlava momentálně nedokáže myslet na nic jiného než na tebe a protože mé srdce tluče jen pro tebe." řekl jsem. 

Kde se to vněm všechno vzalo? Kdo mu to udělal? Chtěl bych mu poděkovat. Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem si ho přitáhl do objetí a políbil jej. ,,Mé srdce také bije jen pro tebe." pošeptal jsem, když jsem se odlepil od těch dokonalých rtů, ale stále jsem ho objímal. Ještě chvíli jsme tam jen tak beze slov seděli, dokud pro nás nepřišla Kiyoko. ,,Už byste vážně měli přijít, nebo vám všechno sní." řekla s úsměvem a odešla. 

Zvedli jsme se z postele a následovali jí. Měl jsem celkem strach, jak budou ostatní reagovat, až se před nimi zjevíme, jelikož Bokuto s jeho nevymáchanou pusou už určitě všem vyžvanil, co viděl. Vyšli jsme před budovou a blížili se k místu, odkud se valila vůně grilovaného masa. Došli jsme k nim. Přisedl jsem si k Asahimu a koutkem zkoumal situaci. Vše se zdálo být v klidu. ,,Yahoo, Daichi-san. Nemusíš se bát, nic nepoví." řekl Oikawa s takovým zvláštně temným úšklebkem, že i mě zamrazilo v zádech. Jen jsem s nejistým úsměvem na tváři pokýval hlavou a raději jsem zaměřil svou pozornost na Asahiho. Ovšem Oikawa si přisedl ke mně. Ne že bych z toho byl zrovna nadšený, ale už mi jeho přítomnost tolik nevadila. 

Seděl jsem na proti Daichimu a Oikawovi a sledoval jeden druhého, jak se vzájemně zkoumají pohledem. Myslím, že se ho Daichi chtěl na něco zeptat, ale neměl odvahu. ,,Oikawo, ještě jednou děkuji za pomoc. Díky tobě jsem si uvědomil, co je pro mě skutečně důležité." řekl jsem tak, aby to slyšeli jen lidi u našeho stolu. Krom zmateného Daichiho a Sugy stejně nikdo jiný nevnmal...teď to vypadalo jako by jim i maso bylo přednější než jejich kapitán a více kapitán. ,,Neděkuj, byla to maličkost." řekl s úsměvem a ti dva se ještě víc podivili. 

Pokračování příště...