Best Friend [DaiSuga] ✔️

54.

Ahoj!!

,,Dej mi ještě minutku, na něco jsem zapomněl." řekl jsem a rozeběhl se do svého pokoje a do batohu sbalil věci na převlečení. Rozeběhl jsem se zpět za Koushim a propletl si s ním prsty. Otevřel jsem dveře a ruku v ruce jsme vyrazili do našeho nového bytu.

Jelikož páska kolem očí nebyla stažená tak pevně, přes malé škvíry jsem mohl vidět. Při mé smůle jsem viděl maximálně zem. Netušil jsem, kam mě to vede ani proč to vlastně dělá, ale věděl jsem, že učení rozhodně nebyl jeho pravý záměr. Na druhou stranu jsem se o to těšil víc.

,,Už tam budeme?" optal jsem se natěšeně.

,,Neboj, brzy se dočkáš."

Měl pravdu, po pár minutách jsme se konečně zastavili. Zaslechl jsem otočení klíčů v zámku.

,,Opatrně přes ten práh." upozornil jsem ho, když jsme si dovnitř. Vytáhl jsem z kapsy menší krabičku a položil ji do Koushiho nastavené dlaně. Následně jsem mu sundal z očí pásku.

,,Kde to jsme a co to je? Chceš mě snad požádat o ruku?"

,,Ne, to mám v plánu jindy."

,,Co prosím!?" zaskočeně jsem křikl. Nevím proč, ale vždy mě svými odpověďmi způsobil němým. Cítil jsem, jak mi hoří tváře.

,,Když to otevřeš, možná pochopíš vše, na co ses ptal."

Poslechl jsem ho a krabičku otevřel. Popravdě došlo mi to až po několika zamrkání a stáčení pohledu z klíčů na Daichiho a zpět.

,,Sice tě teď nežádám o ruku, ale chci tě požádat o něco podobného a to o společné bydlení. Samozřejmě máš čas, takže pokud teď nechceš, nebudu na tebe spěchat."

,,Blázníš, nastěhoval bych se k tobě klidně hned teď."

,,Dovol mi, abych to upřesnil, není to "ke mně" ale  "k nám" , protože to, co je mé, je i tvé."

,,Jak já tě zbožňuji."

,,Věř, že já tebe víc."

,,Tak sladké." políbil jsem ho.

,,Co kdyby sis dal vanu a já bych to tu trochu upravil?"

,,Že by další překvapení?"

,,Ne jen musím nachystat všechny ty sešity a učebnice, ze kterých se budeme učit."

,,Aha..."

,,Než ti napustím vanu, jdi si prohlédnout byt."

Jen jsem kývl a unešený se procházel bytem. Nebylo to nic světoborného, prostě krásně vybavený obyčejný byt. Spíš tu šlo o ten pocit, že ten byt budete sdílet s někým koho milujete. Byl to pocit k nezaplacení.

Po procházce bytem jsem si nejvíc zamiloval naší ložnici a úžasnou velkou postel s nebesama. Ložnice vypadala jako z posádky. Nejspíš to zařizovali Daichiho rodiče a jelikož ho znají, museli vědět, že bude potřebovat krásné místo, kde si bude moci odpočinout a proto zrovna ložnice vypadala jako z pohádky.

Pokračování příště...