Všechno je možné

Poslední noc

Zbylá doba před dnem D uběhla jak voda. Poslední večer a můj život se změní k nepoznání. Stanu se zlodějkou. A pokud půjde všechno hladce, moc bohatou zlodějkou.

Šla jsem po chodbě směrem od kuchyně k pokojům, které patřili Oslu, Helsinkám a Riovi. Z Riova pokoje se ozývalo tiché chichotání. Byla to Tokio. To, že s Riem něco má, jsem věděla už dávno, nebylo to tak těžké zjistit. Zvláště, když jsou oba tak lehkomyslní a pořádně si nedávají pozor. Ale nechtěla jsem být práskač a proto, jsem Profesorovi a ani nikomu jinému nic neřekla.

Pokračovala jsem dále po chodbě a ze společenské místnosti se ozýval hlas Profesora a Berlína. Oba si vesele zpívali „Bella ciao, bella ciao, bella ciao ciao ciao". Zůstala jsem stát za rohem a poslouchala. Profesorův zpěv mi zvedl náladu. Je dobré vidět, že ohledně celé loupeže je dost optimistický.

„Tak na zítřek bratře." Řekl Berlín a zdvihl sklenici vína.

„Na loupež našeho života, Andresi." Připil mu Profesor.

Takže Berlín a Profesor jsou bratři? To je teda úlet. Vždyť si ani nejsou podobní. Ještě chvíli jsem počkala, aby to nevypadalo, že je špehuju a zaklepala jsem na rám dveří. Oba dva se ke mně otočili.

„Dubline? Ještě nespíš?" usměvavě se zeptal Profesor. Berlín s vážným pohledem pozoroval každý můj krok, ale neřekl ani slovo.

„Byla jsem si v kuchyni pro trochu vody." A ukázala sklenici, kterou jsem měla v ruce.

„Snad si Dublin s námi také připije. Na úspěch celého plánu a na to, ať to všichni přežijeme." Navrhnul Berlín.

Přikývla jsem na nabídku a Berlín naplnil sklenici vínem. „rulandské, mé oblíbené." Dodal a podal mi sklenici. Všichni tři jsme si přiťukli. „Tak na budoucí miliardáře."

Profesor dopil poslední lok. „Tak tedy dobrou noc." Rozloučil se semnou a svým bratrem a vyrazil do svého pokoje.

Zůstala jsem v místnosti sama s Berlínem. Mlčky seděl v mohutném křesle u okna a pozoroval mě. Pořád byl pro mne jednou velkou záhadou. Ale jednu věc zatajit nedokázal. A to, že je bratrem našeho Profesora. Prozatím si tuto informaci ale nechám pro sebe. Pokud by mezi námi vznikl konflikt, mohla bych ji proti němu třebas nějak využít.

V hlavě mi dál proudili myšlenky o těch dvou, než Berlín zničehonic vstal a zamířil mým směrem. V lehkém úleku jsem ustoupila o krok dozadu. Záda se mi opřela o stěnu obývacího pokoje. Berlín stál jen pár centimetrů ode mě a přísně si mě prohlížel.

„Takže kolik jsi toho slyšela?"

„Čeho jako?"

„Když jsme mluvili s Profesorem. Vím, že jsi byla za rohem a poslouchala. Tak kolik?"

„Neslyšela jsem nic. Jenom vás zpívat až do kuchyně a potom jsem přišla tady a zaklepala."

„Jestli pak to není lež?" opřel se paží o stěnu a jeho tělo se ke mně více přiblížilo.

Začalo mi bušit srdce. Ví to. On ví, že vím, že jsou s Profesorem bratři. Tak a co teď? Anebo blafuje a chce mě vyděsit? Co teď? Co teď?

Zhluboka jsem se nadechla. „Ocenila bych, kdyby ses ode mne vzdálil." Řekla jsem klidným hlasem a doufala, že to udělá.

Ticho. Berlín se ani nehnul a dál se mi zahleděně díval do očí.

„Nech mě j..." můj další pokus jej setřást skončil jinak, než jsem zamýšlela.

Jeho rty spočinuly na mých v dlouhém a tom nejsladším polibku, jaký jsem kdy dostala. Levou rukou mne chytil za hlavou a prvou přitáhl k sobě. Celé tělo se mi chvělo vzrušením. Z opojného polibku mne vytrhlo až bouchnutí dveří na chodbě. Prudce jsem jej odstrčila. Cítila jsem, jak rudnu. Berlín se jen šibalsky usmál a přitáhl si mě zpět k sobě.

„Vím, že jsi slyšela, že Profesor je můj bratr. A taky, že mé skutečné jméno je Andres." Zašeptal mi do ucha. „Velice rád bych tě poprosil, aby sis tyto informace nechala jen pro sebe. Nejen kvůli našemu plánu, ale také kvůli sobě." Poslední větu pronesl výhružně.

Přikývla jsem....