Všechno je možné

Za svobodou

Když jsem se po hlídce vrátila do naší základny, ještě jsem nevěděla, že to byla má úplně poslední hlídka. Toho dne všechno skončilo....

......................

Dnes jsem měla dobrou náladu. Rány, které mi způsobila Tokio, pomalu přestávaly bolet a navíc stačilo ještě 31 hodin k dokončení tisku a k proražení tunelu ještě méně. Ještě den a něco a budeme volní a nechutně bohatí.

Začala jsem přemýšlet, co vlastně s penězi udělám. Byla to taková částka, že ani moje nejbujnější fantazie nemohla tu sumu utratit. Prozatím jsem akorát věděla, že při nejbližší příležitosti se vykoupu v pěkně horké vaně s bublinkami. To mi opravdu chybělo.

A pak tady byl samozřejmě Andres a jeho nabídka. Od té doby jsem nad tím uvažovala často. Ale odpověď jsem stále nenacházela. Ale až se odtud dostane a budu mít čistější hlavu, konečné rozhodnutí udělám. Prsten, který mi dal, jsem měla schovaný v kapse a každou chvíli jej žmoulala v dlani, abych se ujistila, že je doopravdy pravý.

Uvařila jsem s kávu a sedla ke stolu. Byla jsem tam sama. To ticho bylo k nezaplacení. Nikde žádní ubrečení rukojmí ani vřískající Tokio. Jenom já a ten hrnek.

Bohužel jako vždycky ticho někdo prolomil. Do místnosti vběhla Nairobi a začala jásat, že mám jít za ní a podívat se na něco. Byla celá nadšená. Nechala jsem kávu kávou a běžela za ní.

„Nairobi, doufám, že to za to stojí. Rušíš mě u kávy."

Doběhly jsme až k trezoru, kde Moskva hloubil tunel. Byli tady všichni a všichni jásali. Tunel byl hotový. Moskva před chvíli prorazil. Zbývá necelá hodina a otvor bude dost velký na to, abych skrz něj pronesli peníze a hlavně sami sebe. Jsme volní!

„Vážení, vážení. To stačí." Začal mluvit Berlín. „Vím, že jsme všichni nadšení, ale teď nás čeká to nejdůležitější... Musíme začít balit!"

Všichni hlasitě souhlasili a rozeběhli se na svá stanoviště. Chtěla jsem se rozeběhnout za Nairobi, ale Berlín mě chytil za ruku a přitáhl si mě do náruče.

„Berlíne, neblázni, někdo nás uvidí."

„To je mi jedno. Právě se oficiálně dostáváme na svobodu a chci to s tebou oslavit." Řekl a políbil mě.

„Ehm..." odkašlal si Denver. Ucukla jsem od Berlína, ale ten mě stále držel v náručí.

„S dovolením bych rád zanesl tátovi nástroje." ukázal brašnu, kterou nesl v ruce.

Berlín mě tentokrát pustil a oba jsme ukročili stranou. Cítila jsem, že rudnu. Doufám, že to Denver nevykecá nikomu.

Potom jsme se já i Berlín odebrali pomoct ostatním s balením a přemisťováním peněz.

.........................

Balení a nošení peněz byla vážně náročná práce. Balíky nebyly zrovna lehké a rukojmí byli unavení. Teď už všichni pracovali bez přestávek. Museli jsme být rychlí. Tunel už byl plně otevřený a kamion v hangáru se začínal pomalu plnit penězi.

Také jsme po hodně dlouhé době viděla Profesora. Měla jsem takovou radost, že ho vidím, že jsem ho objala. Byl trošku odtažitý, ale nakonec mi objetí opětoval.

Všichni byli plni naděje a vzrušení. Teď už se nemůže nic pokazit.

Alespoň jsem si to myslela....