Všechno je možné

Plán

Po včerejším rozhovoru s Berlínem jsem byla dost nervózní. Přeci jen po mě chtěl, abych se zbavila Tokio. Na rovinu jsem mu řekla, že nikoho zabíjet nebudu, i když je to Tokio, kterou taky zrovna v lásce nemám. Naštěstí mi vysvětlil, že tím „zbavit" nemyslel zabít, ale jaksi odklidit, aby nedělala problémy. Nejlépe někde ve sklepě svázat a zacpat pusu, abychom ji udrželi mimo všechno dění.

Potom, co jsem vyslechla všechny detaily Berlínova plánu, jsem souhlasila. Přeci jen Tokio dělá problémy už od začátku a je to časovaná bomba, kdoví, kdy provede něco horšího než zajmutí jednoho z nás. Berlín měl tehdy víc štěstí než rozumu... Jeho lež by však stále mohla být prohlédnuta. Ještě, že na té ampulce, co Tokio našla, nebyl nápis. Jinak by všichni poznali, že lže a že si ve skutečnosti píchá adrenalin, aby zůstal bdělý.

Berlínův plán byl prostý... Měla jsem svést Ria, aby Tokio začala běsnit a potom by Berlín ostatní přesvědčil, že je neschopná normálně uvažovat a že nás ohrožuje. Což byla v zásadě pravda, jenom jsme chtěli věci jaksi urychlit.

Na dnešní službu jsem měla být ve dvojici s Riem. Berlín to samozřejmě zařídil. Jenomže velký problém byl, že nejsem zrovna dvakrát zběhlá v balení kluků...

................

„Není ti něco? Dneska se chováš fakt divně, Dubline?" zeptal se mě Rio a zmateně koukal.

„Ne, vůbec nic. V pohodě." Koktala jsem. „Jsem ráda, že jsme tady dneska spolu." Pokusila jsem se o úsměv a rychle odkráčela. Obešla jsem několikrát po sobě rukojmí a zkusila to na Ria znovu. Čím dřív tohle budu mít za sebou, tím líp.

Rio seděl na schodech a tak jsem k němu přisedla. Namáčkla jsem se těsně vedle něj. Nereagoval.

„Jak je to teď s tebou a Tokio? Nějaký posun nebo novinka?" zeptala jsem se, abych začala nějakou diskuzi.

„Víš... vlastně..." posmutněle se zadíval do stěny. „My jsme se rozešli." Řekl nakonec.

A sakra. Problém. Pokud už spolu Tokio a Rio nejsou, nemusel by Berlínův plán vyjít. Budu se muset snažit zjisti víc.

„Rio, to je mi líto. Co se stalo?"

„Já o tom nechci mluvit."

„Mě to můžeš říct, do teď jsem nikomu ani neřekla, že jste spolu něco měli." I když to všichni věděli i beze mě.

„Je to všechno složité." Začal nervózně poklepávat nohou. „Ani nevím, jestli jsem udělal správně, že jsem ji takhle odkopl."

Aha, takže on se rozešel s ní. Bezva, to mi dává jistou šanci.

„Rio. Rio! Podívej se na mě." Chytila jsem ho za hlavu a otočila směrem ke mně. „Tohle všechno je jenom přechodná fáze, až se odsud dostaneme, bude líp a bude ti to líp myslet."

Z ničeho nic mě objal. V první chvíli jsem byla v šoku, ale potom jsem mu objetí opětovala. Cítila jsem, jak se lehce klepe. Začala jsem jej hladit po jeho kudrnatých vlasech.

„Proč to tak bolí? Proč Dubline?" ptal se potichu.

„Láska dokáže život zpříjemnit i rozbít." Odpověděla jsem mu a odtáhla se od něj. Rio vzal moje ruce do svých a políbil je. „Jsi dobrá kamarádka, Dubline."

Ach, Rio, kdybys jen věděl, co se ti právě teď snažím provést, rozhodně bys mi tohle nikdy neřekl. Není to k tobě fér. Jsi úplně nevinný mladý kluk a tohle si nezasloužíš. Berlín to po mě chtít nemůže...

Otočila jsem se od něj a náhodou spatřila Tokio, jak na nás zírá z vršku schodů. Rio v dlaních pořád svíral moje ruce. Tokio se zamračila a rychle odpochodovala pryč.

Myslím, že plán nakonec funguje...

...........

Během pauzy jsem zašla za Berlínem a oznámila mu pokrok v plánu. Měl z toho radost.

Odešla jsem z místnosti a chtěla se stavit ještě pro minerálku do naší malé základny, ale v tom mě kdo zezadu popadl za kombinézu a vhodil na podlahu koupelny. Dopadla jsem tvrdě a praštila se do hlavy. Rukou jsem si sáhla na čelo. Krev. Sakra.

Otočila jsem se ke dveřím, ve kterých stála Tokio. Její oči byly plné hněvu.

„Co to sakra bylo? Co je mezi tebou a Riem? To proto se semnou rozešel? Kvůli tobě?" začala vyřvávat.

Lest očividně zabrala, protože Tokio si myslela, že mezi mnou a Riem vznikl nějaký vztah. Sice riskuji, že dostanu ránu, ale ještě přitvrdím.

„A i kdyby mezi námi něco bylo, tak co s tím uděláš? Už spolu nejste a Rio je volný a může si dělat co chce a s kým chce."

Při pokusu vstát, mě Tokio skopla zpátky na zem a praštila pažbou zbraně do zad. Au!

„Dubline, ty jedna svině! Nejen, že se věčně zastáváš Berlína, aby sis chránila zadek, ale ještě zkoušíš svádět Ria! Tohle ti jen tak neprojde."

Další rána zbraní. Nesnažila jsem se moc bránit. Až ostatní uvidí, co mi Tokio provedla, budou se jí muset zbavit a plán vyjde.

„Nevím, proč tě sem Profesor vůbec posílal, jsi nám naprosto k ničemu. Jenom všechno zhoršuješ." Křičela dál.

„Možná jsem udělala pár chyb, ale od začátku jsi to ty, kdo týmu nejvíc ubližuje., jsi to ty, kdo porušuje pravidla už od začátku, ty kdo poštváváš ostatní proti Berlínovi, ty, kdo..." nedořekla jsem a schytala ránu pěstí do obličeje.

Už jsem dál nemohla. Její rány byly tvrdé. Před očima jsem měla mžiky a pomalu upadala do bezvědomí...

Ležela jsem na podlaze a snažila zůstat při vědomí, alespoň částečně. Tokio pořád něco mluvila, ale jejím slovům jsem už nerozuměla. Alespoň mě dál nemlátí. Každou chvíli musí někdo přijít a podívat se co je tady za kravál.... 

Každou.... 

Chvíli.... 

Propadla jsem do černočerné tmy....