Všechno je možné

Začátek konce

Atmosféra v mincovně houstla. I přes to, že Profesor si s námi jednotlivě po telefonu promluvil, aby nás povzbudil, abychom se znovu semkli a dodělali to, proč jsme tady přišli.

Práce sice postupovala přesně podle plánu, ale mezi námi navzájem panovala nevraživost. Sama jsem pořád nemohla odpustit Tokio její jednání. A ostatní se snažili, co nejvíc vyhýbat se Berlínovi, který všem nakukal, že je smrtelně nemocný. Nevěděli, jak s ním teď mluvit.

„Hej! Ticho tam!" zakřičela jsem na jednoho z rukojmích.

Jelikož jsem už nebyla v utajení, chtěla jsem něčím přispět týmu a tak jsem začala s ostatními hlídat rukojmí. Dostala jsem vlastní zbraň s ostrými náboji, kterou jsem doufala, že nikdy nebudu muset použít a s ní v rukou, jsem sem a tam procházela mezi rukojmími a kontrolovala, co provádí.

Většina rukojmích byla poslušná. Jediný problematik a nasírač byl Arturo Roman – ředitel. Neustále se snažil vyptávat, kde je jeho sekretářka Monika. Kdyby tak věděl, že s ní tajně Denver tráví čas. Včera jsem je spolu nachytala v jedné kanceláři. Nechala jsem si to pro sebe. Mohla bych to případně někdy použít ve svůj prospěch. A navíc nebylo by to fér, už jenom kvůli tomu, že sama jeden vztah tajím.

.............

Byl podvečer a seděla jsem spolu s Nairobi, Oslem a Moskvou v naší malé základně. Měli jsme provizorní večeři formou ne příliš chutného sendviče a Nairobi do nás lila panáka vodky, protože se jí podařilo zrychlit tisk bankovek a chtěla to oslavit.

Potom se ona a Moskva vrátili na svá místa a Oslo šel spát do vedlejší místnosti. Měla jsem ještě tři hodiny, než jsem měla jít vystřídat Helsinky u rukojmích a tak jsem se rozhodla si lehnout. Natáhla jsem se na pohovku, která byla v roku místnosti, přikryla se dekou a po chvíli propadla do spánku.

Probudilo mě až hlazení po vlasech. I přesto, že jsem byla k té osobě otočená zády, věděla jsem, že je to Andres. Otočila jsem se a usmála se na něj.

„Je čas vystřídat Helsinky." Zašeptal a pomohl mi vstanout na nohy.

„Nezapomeň si taky odpočinout." Připomněla jsem mu.

Pokývnul. Políbil mne na čelo a ulehl na moje místo.

Ještě než jsem odešla z místnosti, přiřítil se Rio a zapnul televizi. Zrovna běžely zprávy a v nich Berlínův obličej.

„Odhalili tě." Oznámil Rio.

Mezitím přišli Tokio, Nairobi a Denver. Berlín se usadil na pohovku a zamračeně koukal na televizi.

Hlasatelka četla zprávu: „Policie identifikovala jednoho z lupičů, kteří vězní rukojmí v Královské micovně. Andres de Fonollosa, jehož fotku vidíte na svých obrazovkách, má bohatou kriminální historii. Fonollosa kromě menších loupeží v klenotnictví napříč Evropou, má na kontě také pašeráctví, mnoho let vydělával špinavé peníze jako pasák prostitutek a věnoval se i obchodování s nezletilými dívkami."

Stála jsem opařeně s otevřenými ústy a nemohla věřit svým uším. To, že měl Andres nějakou kriminální minulost jsem věděla, ale netušila jsem, že dokonce prodával děti! Naprosto mě to šokovalo.

Rio televizi vypnul a Tokio vybuchla smíchy. „Ale, ale. Takže Andres de Fonollosa. Jakou to má krásnou minulost.... Teda věděla jsem, že jsi hajzl, ale prostituce? Mladé dívky? Je mi z tebe k zblití. Ty chudáku jeden! Ubožáku! A skolik z nich jsi spal, co? Kolik jsi jich znásilnil?" křičela na něj.

Andres vyskočil z pohovky rovnou k Tokio a chytil ji pod krkem. Dusila se.

„Tak poslouchej, ty jedna...." Odmlčel se."To, co řekla ta hlasatelka je výmysl. Ano, loupil jsem klenoty, vyraboval pár bank. Ale abych prodával mladé nezletilé dívky, pro tyhle nechutné účely. To bych nikdy neudělal. Natož někoho znásilnit."

Stále ji držel pod krkem, ale to už jí přispěchal Rio na pomoc. Berlín druhou rukou vytáhl pistoli a namířil ji na Ria.

„Jsou to lži. Policie se snaží se poštvat veřejnost proti nám. To jim nesmíme dovolit." Řekl Andres. Sklonil pistoli a pustil Tokio, která se sesunula k zemi a snažila nadechnout.

„Rozumněli jsme si?" zeptal se Andres všech. Denver, Rio, Tokio i já jsme mlčky přikývli. A pak jsem raději odešla vystřídat Helsinky.

.......................

Během mé služby u rukojmích si mi v hlavě neustále opakovala slova reportérky. Byla to opravdu lež? Opravdu policie klesla na tuhle úroveň? Začal jsem přemýšlet i nad možností, že lhářem je Berlín. Minule všem lhala o své nemoci, jak můžu teď vědět, že nelže znovu?

Denver, který mě služby semnou se také tvářil zamyšleně. Možná přemýšlím nad stejnou věcí.

„Dubline?" Ozvalo se z patra.

Berlín stál u zábradlí a gestem mi ukázal, že semnou chce mluvit.