Všechno je možné

Slzy

Andres mě odvedl do prázdné kanceláře.

„Říkals pravdu?" zeptala jsem se ho, jen co za mnou zavřel dveře.

„Ty mi nevěříš!" štěkl na mě. „Potom všem, se mě dovoluješ zeptat? Zeptat se jestli jsem prodával štětky?" křičel.

Očividně jsem píchla do vosího hnízda. Od té reportáže byl pořádně podrážděný.

„Andresi, já..." natáhla jsem k němu ruku a chtěla se mu omluvit, že jsem to nemyslela zle, ale byla to chyba.

Chytil mě za paži a přitáhl k sobě. Držel mě silně. Opravdu to bolelo. Koukal se mi naštvaně do očí a já se bála. Poprvé jsem z něj měla doopravdy strach.

„Nechtěj, abych se naštval ještě víc."

„Andresi, to bolí." Začaly mi slzet oči.

Moje slova ho probrala. Ruku mi pustil a jeho výraz se změnil.

„Ach, Dubline...." Utřel mi slzu z tváře. „Už nikdy o mne nepochybuj." Otočil se a zmizel ve dveřích.

Mnula jsem si bolavé místo na paži a celá se klepala. Byla jsem v kanceláři ještě nějakou dobu, nechtěla jsem, aby mne ostatní viděli takhle... Bohužel se ve dveřích objevil Denver.

„Kde jsi pořád? Máme hlídat?" zeptal se trochu nakrkle, ale pak poznal, že nejsem úplně v pořádku.

„Dubline, co se děje? Co ti Berlín udělal?"

„Nic. Jsem v pořádku."zalhala jsem.

„Vidím, že se klepeš. Co se stalo?"

„Opravdu nic. Pojď. Musíme se vrátit k rukojmím."

......................

Po službě jsem si šla rovnou lehnout. Roztáhla jsem si spacák v jednom skladu, aby mne nikdo nerušil. Ale sotva jsem si lehla, uslyšela jsem kroky. Pro jistotu jsem si do roku vzala pistoli a čekala, kdo se za rohem objeví.

Byl to Andres.... Jakmile spatřil, že mám zbraň zastavil.

„Snad bys mě nechtěla zastřelit?" usmál se.

Položila jsem ji na polici a sedla si uraženě zpátky na spacák. Posadil se vedle mě. Oba jsme byli opření zády o skříň a mlčeli.

Neměla jsem mu co říct. Nechtěla jsem. Opravdu mi ublížil...

„Měl bych se ti omluvit." Začal sám od sebe. „Neměl jsem v úmyslu tě zranit, ale opravdu jsi mi ublížila. Myslel jsem, že je mezi námi nějaké spojení, že mi doopravdy rozumíš a hlavně věříš."

Teď už jsem se mu dívala do očí. Jeho pohled byl upřímný. Opravdu jsem ho tak zradila?

„Andresi... já ti věřím, ale je to těžké." Řekla jsem mu. „Celá tahle situace...Všechno je to strašně náročné... a hlavně psychicky. A kromě toho ty...." Nenechal mě promluvit a prstem mi zavřel ústa.

„Pokud mi doopravdy věříš, chci důkaz."

„Jaký důkaz?"

„Důkaz, že si můžeme navzájem sto procentně věřit."

„Buď konkrétní."

„Musíš se zbavit Tokio...."