Všechno je možné

Den D

Následujícího ráno jsem zapudila všechny myšlenky na mne a na Berlína. Co bylo, bylo. Byl to jen úlet a dnes máme důležitější věci na práci.

Berlín dnes vypadal velmi sebejistě a koncentrovaně. I na ostatních bylo možné pozorovat vzrušení. Přeci jen se mělo jednat o loupež století.

Každý si ještě naposledy zkontroloval výbavu a funkčnost zbraní. Tedy až na mě... Já zbraň nedostala. Ne tedy, že by mi Profesor nevěřil, ale mou rolí bylo hrát jenu z rukojmích a informovat tým o potencionálních vzpourách a dalších důležitých věcech, které by mohly plán ohrozit. Byla jsem takový tajný agent. Do tiskárny jsem proto šla jako první, převlečená do civilu jako turista, který jde na exkurzi.

Profesor pronesl ještě poslední řeč, ve které se nás snažil motivovat a uklidnit. Byl čas vyrazit...

Za necelé dvě hodiny jsem dorazila do centra Madridu. A po pár minutách chůze před Španělskou národní mincovnu.

„Tak jsem tady." Řekla jsem si pro sebe a zhluboka jsem se nadechla. Snad jde vše ostatní podle plánu a všichni jsou v pořádku. Exkurze začíná za pár minut, měla bych jít dovnitř. Stoupala jsem po mramorových schodech. Budova byla opravdu majestátní. Ještě pár kroků a jsem uvnitř.

Prohlídku přes brány a monitory jsem prošla v pohodě. Neměla jsem u sebe nic, co by naznačovala, že patřím ke skupině, která během následující hodiny mincovnu vykrade.

„Kdo je objednaný na následující exkurzi, seřaďte se prosím pod schody." Ozvala se jedna zaměstnankyně. Čtrnáct lidí se shluklo na daném místě a za přednášení průvodkyně jsme se vydali do zákulisí mincovny.

Během asi dvaceti minut vše propuklo.

Střelba.

Křik.

Chaos.

Všichni jsme byli shromážděni do hlavní haly budovy, kde nám byly nasazeny škrabošky na oči.

Lidé byli vyděšeni a bylo slyšet a vzlykot.

„Dobrý den." Berlín začal mluvit.

„Já tady tomu velím. A chtěl bych... se vám omluvit. Není to zrovna příjemné zakončení týdne. Ale jste tady. A jste rukojmí. Když budete spolupracovat, přežijete." Pokračoval.

Škrabošku na očích jsem měla taktéž, bylo třeba zahrát tuto roli se vším všudy.

Rio a Denver mezitím vybírali od rukojmích mobily a jejich pin kódy. Když došli ke mně, nahlásila jsem vymyšlené jméno, vytáhla z kapsy telefon a řekla pin. Oba pak pokračovali ve sběru telefonu.

V hlavě mi běželo, co dělají ostatní. Moskva by touhle dobou už měl otevírat sejf.

Najednou jsem ucítila dech zezadu na rameni. Lehce jsem sebou škubla. Něčí dlaň mi přejela přes tvář. Ta osoba mne dokonce políbila na krku.

Bylo mi jasné, že onou osobou je Berlín...