Všechno je možné

*** tak a jsme u závěrečné kapitoly, díky moc, že jste to vydrželi s Dublin až tak daleko a taky děkuji smilingdreamergirl, jejíž nadšení mě dokopalo tuhle FF dopsat :D ****

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*O osm měsíců později na thajském ostrově Phuket. Ostrov jsem dorazila ještě před polednem na lodi, kterou jsem si pronajala v přístavu v Bankoku. Ostré thajské slunce prahlo a protože, jsem měla už velikou žízeň, namířila jsem si to rovnou do prvního baru, na který jsem narazila.

Číšník mi na mou objednávku namíchal cuba libre a já ho na jediný zátah vypila. „Ještě jeden prosím." Kývla jsem na něj a podala mu prázdnou skleničku. Tenhle ostrov je opravdu krásný, není divu, že se tady Profesor zabydlel. Bylo od něj milé, že mě sem pozval. Neviděla jsem ho už více než půl roku. Nebylo bezpečné, abychom se vídávali a navzájem věděli, kde se kdo nachází. Policie po nás stále pátrala.

Číšník mi podal další drink.

„V tomhle vedru bys měla být s alkoholem opatrná, Dublin." Ozvalo se za mými zády.

„Profesore!" otočila jsem se a vyskočila z barové židličky, kterou jsem následně převrhla na zem. Skočila jsem mu kolem krku. „Jsem tak ráda,že tě vidím!"

„Já tebe taky, Dublin." Usmál se. „Pojď, půjdeme někam, kde bude více soukromí."

................

Profesor mě vzal k sobě " domů". Seděli jsme na jeho soukromé pláži a několik hodin jsme si vyprávěli, co všechno jsme za těch osm měsíců zažili, jaké země jsme navštívili a jak se nám prozatím dařilo vyhýbat se zatčení.

„Vytvořil sis tady malý ráj, Profesore. Kdo by řekl, že z tebe bude nakonec takový romantik. Dům na pláži na tropickém ostrově, hmm?" zasmála jsem se mu. „A ostatní tě už navštívili? Máš o nich nějaké informace?"

„Udržuji své informátory aktivní. Ostatní jsou v pořádku a ne, nikdo tady ještě nebyl, pozval jsem tě první." Odpověděl mi a celkem mi to zalichotilo.

„Škoda, že tady s námi nemůže být i Andres a vidět, co všechno jsme za tu dobu dokázali." Povzdechla jsem si a zadívala se na svou ruku, na jejímž prsteníčku jsem nosila snubní prsten, který mi dal Andres. Nasadila jsem si jej ten den, kdy byl zastřelen a od té doby ho nesundala. Tolik jsem litovala, že nedostal mou odpověď. Možná, kdybych na jeho nabídku kývla, utekl by tunelem semnou... Začaly mi vlhnout oči.

„Ach ano, můj bratr.." Profesor si všimnul mé reakce. „Poslyš, určitě musíš být hladová. Co takhle, kdyby sis na chvíli odpočala a potom se sejdeme na terase při večeři?" navrhnul mi.

„Dobrá." Souhlasila jsem.

„Tak tedy v osm?"

Přikývla jsem a odešla do pokoje, který mi Profesor nachystal.

..........

Po hodince spánku, jsme se osprchovala a oblékla si dlouhé, letní přiléhavé šaty, které mi Profesor nechal ve skříni. Bylo to od něj milé ale zároveň překvapivé. Pozval mě sem jedinou a teď večeře a tyhle šaty? Snad tím nic nesleduje....

Za pět minut osm jsem už seděla na terase a čekala na Profesorův příchod. Terasa byla příhodně umístěna, bylo z ní vidět přímo na moře a zrovna do něj zapadalo slunce. Opravdu hotový ráj.

„Smím dámě nabídnout trochu vína?" Ozvalo se zpoza mě.

Ten hlas..... Srdce mi začalo bušit. Neodvážila jsem se otočit. To nemůže být pravda....

Osoba došla až ke mně a nalila mi víno z karafy. Pohlédla jsem na něj.... Srdce mi bušilo ještě více.

„Copak jsi na mě už zapomněla?" zeptal se Adres a já se nezmohla slova. Místo toho jsem propukla v pláč. Ale radostný pláč. Vyskočila jsem od stolu a silně jej objala, až jsem mu vyrazila karafu z ruky.

„To není možné. Ty žiješ! Andresi, ty žiješ!" hulákala jsem.

„Všechno je možné, Dubline." Pevně mě objal.

V objetí jsme stáli dlouhou dobu, ani jeden z nás nechtěl toho druhého pustit.

„Chyběl jsem ti?" zašeptal mi do ucha a políbil mne krk.

„Víc než bys řekl." Zašeptala jsem nazpátek. „Ale jak je to možné, vždyť jsem viděla, jak tě zastřelili... Padl jsi k zemi...."

„To je na dlouhé povídání..." řekl a znovu mne políbil. Tentokrát na rty. Líbali jsme se dlouho a vášnivě. Cítila jsem v ústech hořkost mých slz, které mi stékaly po tváři. Přestali jsme až, když přišel Profesor.

„Profesore, tys to na mě narafičil." Zasmála jsem se a radostně ho objala. „Děkuji." Šeptla jsem mu.

........

Všichni tři jsme večeřeli při západu slunce. Andres i Profesor mi vyprávěli, co se dělo potom, co jsme se rozdělili. Andrese sice policie střelila, ale rány nebyly smrtelné. Odvezli jej do nemocnice, kde jej dva měsíce léčili. A o jeho přítomnosti v nemocnici se dozvěděl i jeden z informátorů Profesora. Profesor si taktéž myslel, že svého bratra nadobro ztratil, ale tahle informace v něm znovu vzbudila naději. Rozhodl se ho zachránit. S pomocí Srbů, které si už dříve najímal na špinavou práci, se mu podařilo přepadnou policejní vůz, který vezl odsouzeného Andrese do nejstřeženější věznice ve Španělsku a osvobodit jej. Zbylých pár měsíců, se Andres dostával přes Evropu do Asie až do Thajska. Kde po několika týdnech řekl svému bratrovi o našem vztahu a požádal jej, aby mne vyhledat a přivedl právě na toto místo.

„Sergio, bratře, mám na tebe ještě jednu prosbu." Řekl Andres svému bratrovi.

„Ale žádný šílenosti, prosím." Zasmál se Profesor.

„To by mě nikdy nenapadlo." Usmál se šibalsky. „Dublin si návlekla prsten, který jsem jí dal v mincovně a podle naší dohody to jasně znamená, že souhlasila s mojí nabídkou." Natáhl ke mně ruku a rozevřel dlaň. Vložila jsem svou dlaň do jeho a usmála se.

„Holka z tohohle se už nevykroutíš." Řekl Andres.

„Ani to nemám v plánu." Odpověděla jsem mu.

„A ta prosba, Andresi?" zeptal se Profesor.

„Byl bych rád, kdybys byl mým svědkem." Mrknul na něj a všichni jsme se začali smát.

„Tak tedy domluveno." Souhlasil jeho bratr a zvedl sklenici s vínem na přípitek.

................

Po večeři jsme se odebrali spát. Sergio šel do své ložnice a já (po krátkém přesvědčování i s Andresem) do mého pokoje.

„V těch šatech a měsíčním světle jsi opravdu okouzlující." Řekl mi.

„Díky. Budu hádat, ty šaty jsi mi tady nechal ty, že ano? A ta večeře při západu slunce byl taky tvůj nápad určitě."

Jenom se usmál, přikročil ke mně a zvedl mě do náruče.

„Budeme ti muset sehnat nový prsten."

„Není třeba." Zvedla jsem ruku a podívala se na něj. „Už jsem si na něj celkem zvykla. Navždy mi bude připomínat, že všechno je možné..."

..................

***A teď už doopravdy konec ;) ***