Všechno je možné

Tak to začalo...

Co sakra blázní? Nejen, že ohrožuje plán, ale ještě si semnou dovolí takhle zahrávat.

Udělala jsem rychlý krok bokem a vrazila přitom do někoho z rukojmích.

„Pardon." Procedila jsem mezi zuby a zůstala stát. Berlín dokončil svou řeč k rukojmím a Denver a Rio skončili se zabavováním mobilů. Většina týmu, až na Helsinky a Oslo, se odebrali do jedné z kanceláří v patře, kde byla provizorní základna. Helsinky a Oslo měli mezitím za úkol dohlížet na rukojmí.

Až na pár menších zádrhelů (díky Tokio...) jde vše podle plánu.

Následujících pár hodin byla celkem nuda. Až na fňukání studentek, se nic moc nedělo. Rukojmí byli tak vyděšení, že ani nemluvili.

„Vážení rukojmí," Berlín se vrátil.

„Prosím, už si můžete sundat skrabošky."

Byla jsem první, kdo si ji sundal. Protřela jsem si oči a rozhlédla se. Nikdo další si ji ještě nesundal. Báli se. Báli se toho, co uvidí a co je může čekat.

„Ale no tak, slibuji vám, že se vám nic nestane. Sundejte si je." Zopakoval Berlín. Nairobi a Moskva stáli vedle něj. Oba s namířenými zbraněmi na nás.

Rukojmí nakonec poslechli a škrabošky si sundali.

Helsinky a Oslo začali rozdávat červené overaly všem rukojmím. Všichni byli zmatení a čekali, co se bude dít.

„Rádi bychom Vás požádali o laskavost."promluvil Berlín.

„Všichni se teď svlékněte." Rozkázal, ale nikdo se svlékat nezačal. „Mám vám to snad opakovat? Nezapomínejte, že to my tady máme zbraně a že vy jste stále rukojmí."

Výhružka zabrala. Rukojmí poslechli. Všichni – ženy i muži se začali svlékat ze svého oblečení a pracovníci mincovny z pracovních uniforem.

Ta nepříjemná část pro mě byla ta, že jsem se musela svléknout taky. Musela jsem svou roli hrát věrohodně. Jako první jsem sundala kabát, potom halenku a nakonec kalhoty. Snažila jsem se to udělat co nejrychleji. Nebylo mi to vůbec příjemné, aby tolik cizích lidí vidělo moje spodní prádlo.

Jakmile jsem začala vyndávat overal z plastového obalu, viděla jsem, že mě pozorují Berlín a Denver.

Oba se culili. Denver mu něco zašeptal a oba se uchichtli.

To si s nimi ještě vyřídím!

Nairobi si vzala slovo. „Nyní budete rozděleni do skupin. Každá skupina bude dělat přesně to, co se jí řekne."

Denver a Moskva začali rozdělovat lidi do skupin podle toho, jestli byli zaměstnanci mincovny anebo náhodní návštěvníci. Je třeba, aby všichni dělali, co mají a dělali to správně. Musíme dodržet časový harmonogram. Každá hodina znamená víc peněz.

Nervozita mezi rukojmími stoupala. Je čas na další fázi plánu. Na mou fázi. Budeme tisknout!

Když ke mně došel Denver, aby mě přidělil do jedné ze skupin, nechutně si mě projel očima. „Ten červený overal ti sekne, ale bez něj vypadáš ještě líp." Mrknul.

„Jdi do háje." Řekla jsem a strčila do něj. Všichni se na mě otočili. Zapomněla jsem se ovládat...

„Vypadá to," Berlín přišel k nám a postavil se přímo mezi mě a Denvera, který nestačil promluvit „že tady máme potížitsku. Co mi k tomu řekneš?"

Mlčela jsem a hleděla mu přímo do očí.

„Takže?" Namířil mi zbraní na hrudník. „Pěkně se tady panu Denverovi omluv."

„Co?"

„Slyšelas. Chci slyšet omluvu. Jinak si mě nepřej. S potížisty si umím velmi dobře poradit."

Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to jenom hra a snaží se předvést před rukojmími, anebo jsem ho opravdu vytočila. ..