Všechno je možné

Žárlivost?

*****kapitola pro smilingdreamergirl, která mě povzbudila pro rychlejší psaní :D *****

„Tak jak ti je?" zeptal se mě Denver a doprovázel mě za ostatními rukojmími.

„Jo už dobře. Díky, žes mi pomohl."

„Není vůbec za co. Měla bys být opatrnější a dávat na sebe pozor. Potřebujeme tě." Snažil se mě povzbudit.

Pokračovali jsme chodbami dál a dál.

„Poslyš... Proč má Berlín asistentku? Nic takového nebylo v plánu." Zeptala jsem se ho.

„No... je to celé na palici. Mám pocit, že se mu líbí a proto si jí drží blízko. A ona taky vypadá, že k němu má jisté sympatie."

Zastavila jsem se. Denver mě naprosto šokoval.

„Ale ...to přece... Nemůžeme mít vztahy s rukojmími! Ohrožuje to plán. Ví o tom Profesor?"

Denver mi krátce vylíčil, jak měl Berlín s ostatními kvůli Ariadně konflikt. Všichni mu říkali, že ohrožuje plán. Nikdo s tím nesouhlasil, ale Profesorovi raději nic neříkali. Také mi řekl, že Berlína v tomto jako jediný podpořil, protože sám našel zalíbení v jedné z rukojmích. Konkrétně v Monice. Sekretářce ředitele mincovny.

Nevěřila jsem vlastním uším...

„Denvere, to nemyslíš vážně." Řekla jsem posmutněle.

„A proč sakra ne? Copak nemám právo a štěstí? Noa co, že to přišlo zrovna teď."

„Je to riskantní..."

„A co u Berlína? To ti nevadí? Ten si může dělat, co chce?" bránil se. „No jasně, omotal si tě kolem prstu a tak mu to všechno baštíš, všichni si to myslí, určitě jsi do něj zabouchlá."

V tu chvíli jsem Denverovi vrazila facku. Ta ho očividně probrala.

„Promiň, nemyslel jsem to tak.... Jsem unavený a podrážděný. Leze mi to na mozek."

„Měl by sis odpočinout, než zase proneseš nějakou blbost." Navrhla jsem mu.

„Asi máš pravdu."

Pokračovali jsme dál v chůzi.

Přemýšlela jsem nad tím, co mi Denver řekl. Opravdu si všichni myslí, že mě Berlín tak ovlivňuje? Ta představa byla otřesná...

Ne! Blbost. Mám až příliš bujnou fantazii. Proč by si to měli myslet. Navíc teď když má u sebe tu "asistentku".

Při vzpomínce, jak se jí dotýká, se mi zvedl žaludek. Hrůza. Doufám, že si to tady spolu aspoň nerozdávají.

............................................................................

Uběhl další den.

Napětí houstlo. A to nejen mezi rukojmími, ale i mezi námi navzájem. Moskva dál pilně hloubil tunel. Oslo a Helsinky na vše dohlíželi, Nairobi se snažila zvýšit výkon tiskáren a Tokio s Berlínem neměli daleko do rvačky. Tokio začínala nesouhlasit s některými jeho postupy a Berlín se rozhodně nemínil vzdát velení.

Dokonce i rukojmí se snažili iniciovat menší rebélie. Začínali chápat, že nejsou příliš ohroženi na životě. Avšak jakoukoliv i sebemenší neplechu jsem včas zarazila. Někdy stačilo dané osobě vysvětlit, že se nemá pokoušet o útěk, jindy bylo třeba nahlásit Berlínovi pokusy o útěk.

Kromě toho, že jsem ony události musela osobně konzultovat s Berlínem, nikdy si neodepřel laškovat přede mnou s Ariadnou. Jakoby mi to dělal naschvál.

Když jsem za ním šla naposledy, v doprovodu Ria, Ariadnu objal a chystal se jí políbit.

Jeho oči se však upírali na mě a čekaly na reakci.

„Panebože nechej toho!" zareagoval místo mě Rio.

Berlín toho doopravdy zanechal a nakázal Ariadně opustit místnost. Potom propustil i Ria.

Zůstali jsme v místnosti sami dva.

„Tak co pro mě máš?"

„V zásadě nic moc. Někteří mluví o tom, jak vás přepadnou, ale myslím, že reálná hrozba to není. Nemají na to odvahu."

„Výborně." Odpověděl.

„Jestli už nic nechceš, ráda bych se vrátila k práci."

„Vlastně....rád bych znal tvůj názor na Ariadnu? No není skvělá? Myslím, že by mohla být ta pravá."

Co je k sakru tohle za otázku?

„Ta pravá?"

„No ano, ta pravá pro mě. Až to tady skončí, rád bych ji vzal na cestu kolem světa. Poletíme do Afriky, do Asie. S těmi všemi penězi můžeme všechno. A časem bych z ní mohl udělat i svou ženu."

„Ty jsi naprosto zešílel."

„Ano zešílel, ale z Ariadny."

„Opravdu si myslíš, že k tobě něco cítí, k někomu, kdo na ni mířil zbraní. Vyhrožoval jí a jejím kolegyním. Opravdu si myslíš, že tohle všechno nedělá jen ze strachu? Ze strachu z tebe?"

Hlas se mi celou tu dobu třásl a na tváři mi stékala slza.

Berlín ke mně mlčky přistoupil a něžným polibkem mi slzu setřel.

„Tolik emocí. Jeden by si myslel, že jsou kvůli mne." Řekl.

Hleděli jsme si navzájem do očí. Z jeho pohledu bylo vidět, že nad něčím pečlivě přemýšlí.

„Proč bych se měl teď zajímat o někoho jiného, když mám Ariadnu? Nebo mi chceš snad ještě něco říct?"

Měla jsem na krajíčku další slzu.

Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsme spolu byli tehdy u jezera. Na jeho soustředěný výraz, když mne kreslil ve vodě a jeho radost, když mi obrázek ukazoval. To nebyl ten Berlín, který tady teď stojí přede mnou, to nebyl on...

„Takže?"

„Nic. Nechci ti říct nic."