Všechno je možné

Prozrazení

„To přece nejde Nairobi! Nemůžeme jen tak měnit Profesorovy plány? Musíme to Tokio vysvětlit. Měli bychom se držet striktně plánu."

Byla jsem s Nairobi v umývárně. Chtěla, ať podpořím Tokio jako novou šéfku místo Berlína.

I přes poslední události mezi mnou a Berlínem se mi silně nelíbila myšlenka měnit vedení. Profesor by s tím jistě nesouhlasil. Ptal se ho vůbec někdo na názor? Jeho plán je do detailu promyšlený a každá odchylka by mohla znamenat veliké problémy.

„Neblázni, Dubline. Tokio má v mnohém pravdu a možná by menší změna prospěla. Všem už nám to tu leze na mozek.... Tak to aspoň promysli. Ano?"

„Dobře, promyslím. Ale i tak si myslím, že bychom se měli raději poradit s Profesorem, než něco sami podnikneme. Navíc tak riskantní krok."

Nairobi přikývla. Studenou vodou si opláchla obličej a obě jsme se vrátily k povinnostem.

...................

Ještě ten večer, než jsme šli spát, si ke mně přisedl ředitel mincovny Arturo.

„Kdo doopravdy jsi?" díval se na mě přísně.

„Co prosím?"

„Slyšel jsem tě s Nairobi v koupelně. Říkala ti Dubline."

A do háje!

„Jsi jedna z nich!"

„Co blázníte? Nevím, co, nebo koho jste slyšel, ale jsem stejně rukojmí jako vy a tady všichni ostatní."

Začínala jsem panikařit. Tohle už neukecám. Jsem prozrazena!

Arturo vyskočil rychle na nohy a začal vykřikovat „Je jedna z nich! Je jedna z těch teroristů! Slyšel jsem, jak jí říkají Dubline. Celou dobu nás tady špehuje a udává!"

Ostatní rukojmí se začali na mě otáčet. Arturův projev slyšel taky Denver, který byl zrovna na hlídce. Rychle přiběhl a vrhl se mezi mě a Artura. Namířil na něj svou zbraň.

„Přestaň řvát a poď semnou! I ty." Kývl na mě.

„Dělejte! Oba dva! A všichni ostatní koukejte ležet a spát! Kdokoliv se hne, schytá to!"

Všichni tři jsme spěchali po schodech nahoru. Denver nás očividně vedl za ostatními. Tohle musíme nějak vyřešit.

................

V místnosti jsme byli já, Arturo, Denver, Berlín, Tokio, Rio a Moskva. Ostatní museli dohlížet na rukojmí a tisk.

Riziko prozrazení tady bylo vždycky. Teď když jsem prozrazena, sice nemůžu informovat o činnostech rukojmích, ale můžu ostatním pomoc i jinak. Horší bude to těm lidem vysvětlit tak, aby se nezačali podezřívat navzájem a byli schopni dál společně pracovat na tisku bankovek.

V rychlosti jsem všem vysvětlila situaci, že mě Arturo slyšel mluvit s Nairobi a všem to vyžvanil.

„Moc se vám všem omlouvám, je to moje chyba. Měla jsem si líp hlídat záda." Pokusila jsem se všem přítomným omluvit."

„Není za co se omlouvat holka." Řekl Moskva.

„Mohlo to prasknout kdykoliv." Přitakal Denver.

„Díky." Kývla jsem.

„Každopádně bychom měli uvědomit Profesora, aby věděl, jak se situace má." Dodal Berlín klidně.

„A co řekneme rukojmím?" zeptala jsem se.

„Nepotřebují znát vysvětlení."

„A když se začnou teď podezřívat navzájem?"

„Tak jim dáme jasně najevo, kdo je tady šéf."mrknul na mě.

................

Všichni kromě mě a Berlína odešli z místnosti. Tokio šla udělit Arturovi menší lekci a pořádně ho vystrašit, aby už konečně dal pokoj a ostatní se také vrátili ke své práci.

„Dneska za sebou netaháš Ariadnu?" optala jsem se jízlivě.

„Šla spát. Navíc, být pořád spolu vztahu taky příliš neprospívá."

Čekal na moji reakci.

„Když myslíš." Odsekla jsem.

„Co se třeba starat o něco jiného než o můj osobní život?"

„Já..." chtěla jsem pokračovat.

„ Nebo na mě musíš neustále myslet? Nedám ti spát? Chceš, abych byl v tvé přítomnosti?" říkal až neuvěřitelně sladkým a klidným hlasem.

Popošel o pár kroků ke mně.

„Mezi námi vzniklo pouto. Toho večera, kdy jsi zjistila moje jméno. Když jsem tě prvně políbil."

Šel dál.

"Byla jsi tak nevinná."

Srdce mi bušilo ze všech sil. Tohle byl ten Berlín od jezera, ten milý muž, který mě tam prvně okouzlil.

„Chtěl bych slyšet, jak mi říkáš jménem."

„Berlíne, já..."

„Ne Berlín. Řekni mé jméno..."

Nahlas jsem polkla a zhluboka se nadechla. Jeho oči byly upřímné a tak moc blízko mne.

„Andresi....."zašeptala jsem.