Mumifikace

Prolog

Chafulumsa ležel ve svém sarkofágu, zabalen do bandáží a rubášů a smrad a horko byl jeho denní chléb. Teď už to však nebyl Chafulumsa, syn Kleopatry. Teď byl nikdo, jen tělo zabalené do papíru, hovějící si několik kilometrů pod zemí, co neví, co s ním bude, jelikož jeho srdce i nadále bušilo.

Bylo mu horko. Hlad se ale neozýval.  Bral to také z té lepší stránky, měl štěstí, že mu nevyndali orgány a mozek, neb na to nebyl čas, to by na tom byl mnohem hůř. Řekněme, že bez mozku se žije vcelku špatně.

Nevěděl, jak vypadá svět tam venku, kam se nikdy nedostane. Jedno ale věděl jistě, měl by jít spát. Vždy, když bůh Re stáhl svůj kotouč zpět, aby mohl vládnout naopak Chonsu, bůh měsíce, vždy, když se to stalo, chlapec usnul a probudil se až poté, kdy opět vládl Re. Zavřel oči a po chvíli opravdu usnul. Jeho žádný posmrtný život nečeká, přestože žije, tím si byl jist. Tohle je jeho trest, jeho prokletí.

Mezitím se archeologové, vědci, kteří právě hledali ostatky Kleopatry, dostali do hrobky, šachty u chrámu, jehož okolí už  pár měsíců okupovaly stovky velevážených lidí. Čekalo se pouze na ten okamžik, jenž právě nastal a jenž měl být dalším velkým krokem pro lidstvo.

„Pozor," zavrčel jeden z nich, konkrétně celkem mladý muž jménem Metthew, nejchytřejší z nich, pro něhož výprava nebyla první ani poslední. „Můžou tu být všude pasti, takže bacha, kam šlapete! Jedna malá chyba a jsme všichni mrtví."
Přejel si rukou po krku a všichni polkli knedlík nahuštěný v krku a ještě nervózněji pomalu pokračovali dál do hlubin země.

Netrvalo dlouho a došli ke svému cíli. Co nejtišeji a nejjemněji našlapávali na neporušenou dlažbu a uchváceně hleděli před sebe. Baterky tvořily pruhy světla jako na diskotéce a zdálo se, jako by posvátná hrobka zatřásla.

 Muži zírali na zeď, kde se rýsoval krásně vyrytý text a všichni si v hlavách ihned překládali význam.
„Kdo naruší posvátný klid, budiž synem Reovy smrti,"  hlásal nápis, ale vědci nedbali varování, krčili rameny nad tou pošetilostí. Dříve možná na bohy války, slunce, všeho okolo toho lidé věřili, ale doba se drasticky změnila. Nejeden z nich se potichu uchechtl a jednoduše kolem zdi prošel, jako by úplně zapomněl na svou předchozí opatrnost a vystrašenost. 

Chodba vyústila v prostornou místnost. Všem se úžasem rozšířily zorničky a otevřela ústa. Hledali ji deset let, deset dlouhých let, které byly naplněny zlostí, když se ke svému cíli ani trochu nepřiblížili, a konečně se námaha vyplatila. Avšak to, co uviděli, bylo krásnější, než si kdy představovali. Byl to doslova ráj, pastva pro oči i pro srdce, samozřejmě i pro jejich kapsy, jež se brzy budou dmout cinkavými penízky. 

Hned poté, co se ještě jednou prošli po místnosti a zopakovali si, že se jim to nezdá, poslali pro svoje pracovníky, zatímco i nadále pozorovali tajuplné poklady a zlato, které představovalo nesmírné bohatství. Neodvažovali se na věci sahat, ba by se nejraději ani neodvažovali dýchat, aby jim bohatství nezmizlo před očima a nerozpadlo se v prach. Bylo to jako zlatá horečka, možná lepší!

Když měli konečně pracně naloženo, zabaleny všechny cenné věci do spousty folií a krabic, aby vydržely cestu, nekonečně papírování bylo hotovo a všechno vyřešeno, vyjeli. Po několika měsících, přestože hrobku objevili teprve před dvěma týdny, se vrací domů a to i s jejich celoživotním dílem!

Hnala se prudká bouře, ale i tak se všechno dostalo zpět do jejich rodného města, totiž Brooklinu. Po měsících a měsících zkoumání byly artefakty vystaveny v místním muzeu pod jejich jmény, přičemž jen při pohledu na ně se jim dmula hruď pýchou.
  
Nikdo však nevěděl, co se nachází v jednom sarkofágu, který ležel ve společné hrobce s Kleopatrou a jejím milým, protože nikdo nechtěl narušit stav mumie, která se mohla klidně po odstranění bandáží sesypat na prach. A tak byla prostě jen vystavena v jedné umělé hrobce. Pravá mumie v nepravé hrobce, aspoň to znělo dobře. Některé záhady, no, bylo lepší, když zůstaly záhadami, ačkoliv by mohly pořádně zamotat dějinami.

Chafulumsa už nějakou dobu tušil, že se něco děje, ale dnes to dokonce i věděl stoprocentně. Něco se stalo a určitě nic dobrého. Kolem něj se ozývaly dětské, ženské i mužské hlasy, ale sny to nebyly.

Něco vážně není v pořádku! Rád by se podíval, co se děje, ale ze sarkofágu se jen tak nedostane, to zjistil již dávno. Rozhodl se počkat nějaký čas, ačkoliv ani za boha netušil, jak dlouho, jelikož jeho čas plynul neuvěřitelně rychle. Jednou se opravdu odvážil, když ruch, který neustále trhal jeho uši, utichl.

Schylovalo se totiž k večeru a chlapec začal pěstmi mlátit do stěn svého vězení ,netušíc, že jen pár metrů od něj stojí dívka a studuje, co je napsané na artefaktu, jeho artefaktu.

Vlastně se ještě nikdy nesnažil dostat ven, ani ho to nenapadlo, přišlo mu to zbytečné, nepotřebné k posmrtnému životu, když se mu nevyjevil bůh pohřbů Anubis, aby ho zavedl k soudu a zvážil jeho prohřešky na vahách. Byl hříšníkem, tohle byl jeho trest. Ta věta byla už skoro jako jeho vlastní heslo. Něco provedl, něco, co nyní pykal. A zřejmě to nebyla žádná maličkost, když žehlí své hříchy už spousty, spousty let. 

Sarkofág se náhle opravdu se skřípěním otevřel a bezmocný chlapec vypadl na studenou podlahu muzea a hned se snažil vymotat z bandáží, které doslova poutaly jeho tělo. Podařilo se mu to, když konečně spatřil světlo světa a z toho oslnění si zakrýval oči. Rozhlédl se kolem sebe skrz prsty. 

Přímo v jeho zorném poli zaznamenal vytřeštěné oči dívky, která na něj civěla doslova jako na ducha. Kdo ví, proč.

S odstupujícím časem se všem čtenářům musím omluvit, ale aktuálně na toto dílo nejsem vůbec pyšná a nikde ho nedoporučuji. Myslím se, že má tvorba je dnes zcela na jiné úrovni a ačkoli jde o mé začátky, je mi líto, že se Mumifikací nerada prezentuji. 

Berte jej tedy, prosím, s rezervou. 

Nicméně! Na žádost některých čtenářů a mou vlastní iniciativu jsem se rozhodla, že Mumifikaci přepíšu - půjde o celkový přepis, kde zůstane nejspíš jen původní základní linka. Začít bych mohla v létě 2021 po maturitě. :)

Děkuji, 
TnaKenov