Call me friend but keep me closer I. ✓

-24-

Když jsem se probudila, cítila jsem vůni lívanců řítící se přímo z kuchyně. Blake ještě stále hluboce spala a svými vlasy mě lechtala na tváři. Hlavu měla položenou na mém rameni, opřenou těsně mezi krkem a čelistí, a rukou mě objímala kolem pasu. Sladce oddechovala, až se mi ji nechtělo vůbec budit. Opatrně jsem rukou zajela do jejích vlasů, kde jsem ji jemnými pohyby hladila, dokud ji to neprobralo. Jak už jsem věděla, nesnášela rána i to ostré světlo, které oslepí vaše oči, když je po celé noci konečně otevřete. Proto hned, jak svá víčka odlepila, zabořila svou tvář do mé šíje, která ji měla před tou bolestí ochránit. Tiše jsem se pousmála a rukou sjela na její záda, kde jsem prsty vytvářela všemožné obrazce. Dala si chvíli na brobrání, než celý můj krk začala obsypávat svými polibky, kterými si vytvářela cestičku až k mým rtů, kde také skončila a dnes poprvé mě políbila. 

,,Krásné ráno," šeptla jsem, přičemž jsem ji ještě jednou políbila. Znovu si položila hlavu na mou hruď, ale tentokrát se ke mně víc natiskla a přehodila jednu nohu přese mě, čímž mi znemožnila jakýkoliv pohyb. ,,Řekla bych, že táta dělá dole lívance." Podotkla jsem s kručícím žaludkem a rukou uhladila její vlasy, které mi vlítly do pusy. 

,,Jenže to bych musela vylézt z téhle pohodlné a vyhřáté postele a vzdát se tebe. Ještě nejsem připravená sedět vedle tebe jen tak, takže mě nech se ještě chvilku tulit." Zamumlá ospale a nadmíru roztomile proti látce mého trika a na důraz svých slov se ke mně ještě víc natiskne. Trochu se zakroutím, díky čemuž ke mně nechápavě zvedne hlavu a ji tak rychle popadnu za bradu a spojím naše rty. Trochu se zvedne a zapře se o mé tělo, aby byla k mým rtům blíže a mohla mi mé polibky oplatit. Jednou rukou jsem ji objala kolem pasu, zatímco druhou jsem zajela do jejích hustých vlasů. Vydržela bych takhle klidně celou věčnost. Nikdy se jejích polibků nenabažím. Nikdy. 

,,Co to kurva?" Během sekundy nás z našeho dokonalého rána vyruší třetí hlas, který by tu správně neměl vůbec být. Vylekaně se od sebe odtáhneme a já pohlédnu do tváře zmatené, naštvané a trochu znechucené Liv. Blake ze mě rychle sleze a zakryje své holé nohy peřinou. 

,,Liv, já ti to vysvětlím. Takhle si se to neměla dozvědět." Bylo to špatně, celá tahle situace neměla nastat. Ne takhle. Chtěla jsem ji to říct v klidu a velice opatrně. Tohle jsem nechtěla. Vystřelila jsem z postele a jen v tátově košili jsem se postavila proti ní. 

,,Neměla dozvědět? Co neměla dozvědět? Co to s tebou sakra je?!" Vyjekla. Odtrhla zrak od Blake, kterou úplně vraždila pohledem a svůj vztek přesunula na mě. Nevím, co pro ní bylo horší. Jestli to, že mě tu našla s holkou nebo to, že to byla právě Blake. 

,,Uklidni se, prosím. Už nějakou dobu jsem si s tebou chtěla o tomhle promluvit, jen jsem nevěděla jak. Musíš mi věřit." Tušila jsem, jak se cítí. Zradila jsem ji. Lhala jsem ji a zatajila ji dost velkou věc, o které se dozvěděla tím nejhorším způsobem. Prostě to prasklo. Liv byla rozčílená, proto jsem tušila, že tu padne pár ošklivých slov. Co nejrychleji jsem se snažila na to připravit, ale na něco takového se nedá připravit. Obzvlášť ne od osoby, která je vám nejbližší. 

,,Pane bože! Tak moje nejlepší kamarádka je pitomá buzna. To snad nemyslíš vážně? A ještě se taháš s touhle štětkou? Promiň, ale co to s tebou je? To si ze mě prostě děláš prdel ne?" Lítala ta slova z ní, jak popcorn z pánve. Neustále opakovala to nejhorší slovo, které se mi čím dál více vrývalo pod kůži. Buzna. Když mě tak poprvé označila Blake, věděla jsem, že mi chce jen ublížit. Liv to ale myslela smrtelně vážně. Viděla ve mně jen tohle. Nedokázala jsem se pohnout. Se slzami v očích jsem sledovala, jak zuří a její ústa se hýbou proti mě. Zřejmě na mě křičela další odporná slova a nadávky, ale vše jakoby mnou jen prošlo. Nechápala, že jsem s Blake šťastná a celé to během pár minut dokázala zničit. 

,,Liv, přestaň. Takhle s ní nebudeš sakra mluvit!" Celou konverzaci jsem měla utlumenou, sotva jsem jim rozuměla, ale všimla jsem si, že Blake už neležela v mé posteli, kde bych ji jindy normálně viděla nejraději, ale stála přede mnou a snažila se mě bránit.  Něco na sebe křičeli a než jsem se nadála, Liv ji vrazila jednu pořádnou facku. Ani nevím, co mě do popadlo, ale má ruka vyletěla do vzduchu a přistála v její tváři. Tvář Liv okamžitě zrudla. V té chvíli na mě koukala tak ublíženě, až jsem měla pocit, že mi srdce pukne. 

,,Skvělé. Takže to všechno, ty roky, co jsme kamarádky, zahodíš kvůli ní?" její vyčítavý tón se mi zaryl až do mých kostí. ,,Dobře, ale odteď tě neznám. Už pro mě nic neznamenáš, rozumíš?" Z levé ruky, kde celé ty roky ležel náramek, který jsme si jako malé vyměnili na důkaz našeho přátelství, kovový kroužek strhla a mrskla ho po mě. Se slzami v očích se chladně otočila na patě a bez dalších slov vyběhla z mého pokoje. Blake se po mě nejistě ohlédla. Omluvně jsem se na ní podívala a pak jsem vyběhla za Liv. Nemůžu o ní přijít. Byla má nejlepší kamarádka, vždy tu pro mě byla a já bez ní nejsem schopná žít. Nemůže mě přece kvůli tomuhle opustit!

,,Liv, stůj!" Proběhla jsem celým domem, táta nás sledoval s trochu nechápavým a starostlivým pohledem, ale nemíchal se mezi nás. Liv vyběhla ven před dům, kde jsem ji zastavila. 

,,Miluješ ji?" Prudce se ke mně otočila a zpříma mi pohlédla do očí. Při vyslovení té věty sebou nepříjemně škubla. Protivila se ji myšlenka, že jsem na holky, ale ještě víc ji štvalo, že to je zrovna Blake. 

,,Ano, miluju ji," hlesla jsem. Věděla jsem, že doufala v jinou odpověď. Že jsem třeba jen zvědavá, že jsem chtěla trochu experimentovat, ale tohle ji bolelo. Poprvé mě neměla pro sebe. ,,Liv, prosím. Neotáčej se kvůli tomu ke mně zády. Vím, že to ode mě není fér, že jsem ti o tom neřekla dřív a vím, že se ti nelíbí, že je to zrovna Blake, ale já ji vážně moc miluju a to je přece hlavní ne? Nechceš, abych byla šťastná, jako to já chci pro tebe?" S nadějí jsem ji chytla za ruce, které si dlouze prohlížela a přemýšlela nad mými slovy. 

,,S někým jako jsi ty se nechci vídat. Jdi si za ní, ale věř mi, ona ti ublíží." Prudce se mi vytrhla, naposledy mi pohlédla do očí a odešla. Její pohled byl tak bezcitný, bolestný. Vypálila mi tím někde v těle díru, která bolela, až jsem měla chuť umřít. Nasedla do svého malého auta a prudce vyjela z naší příjezdové cesty. Ani na vteřinu nezaváhala, neohlédla se po mě. Prostě odjela. A nejen od našeho domu, ale i z mého života. 

Doufám, že se máte fajnově :))