Call me friend but keep me closer I. ✓

-28-

,,Tati, podal bys nám ze sklepa ještě jeden plech? Myslím, že jsme udělali až moc těsta, protože sem se nám to rozhodně nevejde." Ohlédnu se na tátu, který se v obýváku uvelebil do svého křesla a spokojeně si psal nějaké pracovní věci na laptopu. Letos jsme se dohodli, že já s Blake uděláme cukroví a on uvaří vánoční večeři. 

,,Jistě, hned jsem zpět." Zažertoval a ještě, než zmizel, se mi jakoby lehce uklonil. Poslední dobou byl čím dál více veselejší a byl z něj zase ten starý šašek, na kterého si tak moc dobře pamatuju. Jsem moc ráda, že spolu zase vycházíme. Řekla bych, že tím, že mi Blake vstoupila do života, nepomohla jen mně. 

Blake byla úplně celá od mouky, což jsem nepochopila, jak se stalo, ale byla až smrtelně roztomilá. Pobrukovala si vánoční písničky, které táta naladil na našem starém kuchyňském rádiu a do toho vykrajovala skořicové stromečky, ze kterých, až je ozdobíme, budou vynikající perníčky. 

,,Smím ochutnat?" Objala jsem ji kolem pasu a zabořila jsem svou tvář do jejího krku, přičemž jsem ji líbla letmo na hranu čelisti. 

,,Co? Nemůžeš si dát přece syrové těsto," zasmála se a rukou bílou od mouky mě pohladila po tváři. ,,Tak si dej ty ořechové. Myslím, že ty se nám povedly zatím nejvíc." Zatvářila se hrdě a zároveň natěšeně a sama si jeden kousek dala do pusy, aby se utvrdila v tom, co řekla. 

,,Ale já nemluvila o cukroví," zašeptala jsem ji provokativně do ucha, kam jsem ji i lehce políbila. Všimla jsem si, jak ji okamžitě naskočila husí kůže a lehce přivřela oči. Akorát jsem se od ní odtrhla, když do pokoje zase vešel táta a aniž by něco tušil, s úsměvem mi podal další pekáč na cukroví. ,,Děkuji, otče." Oplatila jsem mu jeho žert a vrátila se zpět k pečení. Všimla jsem si ale Blake, která mě doslova propalovala chtivým a vyčítavým pohledem, což mi na tváři vykouzlilo tak obrovský úsměv, že jsem ani tátovi nedokázala vysvětlit, proč se tak culím. 

,,Holky, skočím si na chvíli do práce. Potřebuju si tam vzít pár papírů a po cestě bych mohl vzít i něco k večeři." Ozval se najednou táta a prudce se zvedl z gauče na nohy.  

,,Kdyby byl každý tak pracovitý jako ty." Zažertovala jsem do vzduchu a lehce jsem se ušklíbla. Táta se slabě pousmál a pak se na mě s vážným výrazem podíval. Trochu mě jeho reakce zmátla, protože tenhle jeho ustaraný pohled jsem dlouho neviděla. 

,,Alex, mohla bys mě vyprovodit k autu? Chtěl by si jen rychle promluvit," lehce se mi z jeho slov stáhl žaludek, proto jsem se nejistě ohlédla po Blake, která byla stejně zmatená jako já. Očima mě ale pobídla, abych s tátou šla, proto jsem všeho zanechala a vydala se s ním ven. ,,Nechci tě nijak děsit, jen si myslím, že už je načase, abychom si spolu promluvili. O mně," zastavil se v půli příjezdové cesty a otočil se ke mně čelem. Nejprve svůj pohled zabořil do země, jakoby se odhodlával ke slovům, a pak ke mně s něhou vzhlédl. ,,Vím, že to není tak dávno, co nás maminka opustila. Věř mi, že mi každý den chybí víc a víc a miluju jí pořád stejně," spustil, což mě trochu zarazilo, protože o mámině smrti jsme se nikdy moc nebavili. ,,Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsi poznala Blake, protože je to opravdu skvělá holka a vím, že jsi s ní opravdu šťastná. Myslím, že ji za to nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat, protože s tebou svedla to, co nikdo jiný a hlavně díky ní jsi teď taková, jaká jsi. A já jsem na tebe neskutečně moc pyšný," jeho slova se mi doslova vryla pod kůži a do očí se mi skoro okamžitě nahrnuly slzy. Pamatuju si, když jsem pomalu přicházela na své city k Blake, jak jsem byla vyděšená. Bála jsem se, co mi na to táta řekne a jestli to nějak neovlivní jeho lásku ke mně. Teď ale vím, že s Blake vychází ještě líp, než kdy vycházel s Liv nebo kýmkoli jiným. O to víc mě dojalo to, že je za to na mě pyšný. Chtěla jsem ho obejmout a už ho nikdy nepustit, ale znovu pootevřel ústa, čímž mě opět ukamenoval k zemi a já tak vyčkávala na další jeho slova. ,,Každopádně jsem k tobě posledních pár týdnů nebyl upřímný. Ne proto, že bych chtěl, ale spíše proto, že jsem se bál, jak zareaguješ. Potřeboval jsem si to všechno srovnat v hlavě a pořádně si to promyslet, ale myslím, že teď už je ten čas, kdy ti se stoprocentní jistotou můžu říct, že ačkoli tvá maminka bude navždy v mém srdci, poznal jsem někoho, kdo mi stejně, jako tobě Blake, pomáhá zalepit tu ránu po její ztrátě." Jakmile to vyslovil, úplně jsem viděla ten kámen, co mu opadl z hrudě a celé jeho tělo jakoby se uvolnilo. 

,,Ty máš přítelkyni?" nebyla jsem si jistá, jestli to je to, co právě teď řekl, proto jsem se raději chtěla ujistit. Opatrně přikývl a pohledem sjížděl mou tvář, jak čekal na jakoukoli reakci. Samozřejmě, že mě trochu píchlo u srdce, jak rychle se ta vidina naší šťastné rodinky rozplynula, ale upřímně, ta už byla asi dávno pryč, jen jsem si toho ani nevšimla. Měla jsem z táty radost, nejen proto, že někoho má, ale hlavně proto, že už konečně šel dál a znovu doopravdy žije. Nečekala jsem proto už ani vteřinu a hned jsem mu padla kolem krku. ,,Moc ti to přeju, tati." Šeptla jsem mu do ucha a ještě pevněji jsem ho stiskla. 

,,Tak moc tě mám rád, holčičko moje." Poznala jsem, že brečí, protože mu změkl hlas a jeho objetí bylo jemnější než obvykle. Bylo mi jasné, že pro něj bylo těžké mi to říct, tak nějak jsme si tím prošli už oba, ale rozhodně jsem nechtěla, aby si myslel, že se na něj zlobím. Vím, že na mamku nikdy nezapomene a nikdy ji nepřestane milovat. Ani jeden z nás. Ale nechci, aby byl po zbytek života sám, chci aby byl šťastný, užíval si života a měl někoho, s kým bude sdílet své trápení a radosti. Každý na to máme právo, ať už je to holka, kluk nebo cokoliv jiného a ať už nám je šestnáct, třicet nebo třeba šedesát. Každý si zaslouží lásku, tu opravdovou a nekonečnou lásku. 

Doufám, že se vám kapitolka líbila :) 

Btw děkuju moc za ohlasy u předchozí kapitoly, rozhodně se můžete těšit na takové menší vánoční překvapení nepřekvapení ;))