Ďáblova noc: Pomsta

Prolog

[Kaiden Mae Ashworthová]

Plíce mě pálily z chladného podzimního vzduchu, který bodal čím dál intenzivněji. Běžela jsem a můj dech byl každou vteřinou o něco zběsilejší. Běžela jsem a bála se ohlédnout přes rameno.

Nosem dovnitř. Ústy ven. No tak. Soustřeď se, Kaiden.

Vydechla jsem horký vzduch, který se přede mnou srážel v obláčku páry, a zakopla o padlou větev. Tlumeně jsem vyjekla a zachytila se kmene stromu dřív, než jsem padla na kolena. Po mé kůži se rozlilo nepříjemné mravenčení a mně došlo, že jsem si rozedřela dlaň do krve.

Jenže to nebylo ničím oproti strachu, který se mi plížil vzhůru po páteři při tom vědomí, že mě pronásledují.

Dnes byla Ďáblova noc.

A já byla lovná zvěř.

Škubla jsem sebou, když jsem kdesi v dálce kromě tlumené rockové hudby zaslechla hlasy. Šli po mně a nezastaví se před ničím. Mohla bych skončit mrtvá. Nebo hůř. Do prdele, nechtěla jsem na to myslet. Nechtěla jsem myslet na něj.

Zaklela jsem a zase se donutila vyrazit vpřed.

Hezky jednu nohu před druhou. Hlavně nezastavovat.

Ale i přes veškeré to soustředění mě začínalo píchat v boku pod žebry. Svaly mě bolely námahou. A abych byla upřímná, viděla jsem v tomhle zatraceném lese úplné hovno. Můj telefon ležel kdesi v našem domě, kde mi teď byl naprosto k ničemu. Musela jsem se orientovat mezi porostem stromů jen za svitu měsíce. A díky kurva Bohu, že ten byl kousek před úplňkem a zářil, jako by mi v tuhle podělanou noc chtěl pomoct.

Nechtěla jsem umřít.

Ba co hůř.

Nechtěla jsem zjistit, co přesně by udělal, kdybych se mu dostala do rukou.

Killian Payne Sorensen byl nasraný na nejvyšší možnou míru a důvodem jeho neskonalé nasranosti jsem byla já.

„Dneska ta děvka zaplatí za všechny svý hříchy!" ozval se za mnou nadšený výkřik.

A potom smích.

Bože, ten děsivý hluboký smích, který způsoboval, že mi krev tuhla v žilách.

Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Mé vidění bylo čím dál rozmazanější. A můj dech... můj dech se pořád zkracoval. Takhle už dlouho nevydržím, kurva.

Zasípala jsem a moje noha šlápla do prázdna. Padla jsem do mělké díry a skončila na boku. Hlasy v pozadí se slily v jednolitý šum, zatímco jsem se dost neobratně překulila za strom. Z mých rtů uniklo tiché syknutí, když mi žebry projela ostrá bolest.

Opřela jsem se zády o kmen a natiskla si obě dlaně na pusu.

Zklidnit dech. Hlavně zklidnit dech, Kaiden. Nikdo tě neuslyší. Možná tě dokonce minou.