Ďáblova noc: Pomsta

[18]

[Kaiden Mae Sorensenová]

Můj život byl lež.

Tedy... můj život byl vždycky lež. Ale na rozdíl od toho zbytku jsem poslední tři měsíce těch sladkých lží ovládala já.

S maskou Kaiden Mae Ashworthové na tváři jsem hrála dokonale vzornou studentku práv, která truchlila pro svého zemřelého snoubence.

Zatímco po nocích jsem prahla po svém manželovi.

A v určitém smyslu to bylo mnohem náročnější, než jsem očekávala, protože jsem na sobě měla spousty očí. Na Yaleu jsem se stala středem pozornosti. Žhavým drbem. A někým, o kom se mluví jen za jeho zády. Navíc jsem si pořád nebyla jistá, jestli na mě policie někoho nepověsila... jako pojistku, že jsem v celém tom zmizení bratrů Sorensenových neměla prsty.

Takže pro mě na veřejnosti neexistovalo jediné vybočení z mé role. Jediná chvíle oddychu.

O to víc jsem byla vděčná za chvíle, kdy jsem za sebou zavřela dveře bytu, mohla si trochu poplakat a pak zavolat videohovorem Laně. Ona sice o ničem z toho, co se doopravdy stalo s Killianem a Bradleym, neměla tušení, ale vždycky mě dokázala rozesmát.

A navíc si tak trochu začala s Declanem a já byla vždycky zvědavá na novinky. Ona tomu sice říkala vztah s výhodami, ale podle zpráv od něj? Nejspíš usiloval o něco trochu hlubšího. A podle zpráv od Joela musela být celkem zábava tomu všemu přihlížet.

Vlastně bych dala cokoliv za to, abych se mohla podívat aspoň za nimi domů a být tomu doopravdy svědkem.

Namísto toho jsem trčela tady.

Sama se svou myslí, která se každou volnou chvilku vracela ke Killianovi.

Bože, jak moc mi chyběl.

Připadala jsem si bez něj podivně zchromlá. Žila jsem, ale nedávala do toho ani polovinu své pozornosti. Udržovala jsem pro ostatní dokonalou iluzi, ale sama své okolí vnímala, jako bych byla pod vodou. Všechno bylo vzdálené, ztlumené a rozmazané.

A já odpočítávala dny a doufala...

Doufala jsem, že se jednou doopravdy dočkám chvíle, kdy se zase budu moct vynořit nad hladinu a naplno se nadechnout.

Po jeho boku.

Povzdechla jsem si sama nad sebou a sevřela volant v rukou pevněji. „Přestaň bejt tak patetická, Kaiden," zavrčela jsem na sebe a trochu víc okouřila rádio v autě, takže se do mých uší naplno opřela Explode od Written By Wolves.

Věděla jsem totiž, že Killian by nechtěl, abych ty podělané tři měsíce bez něj trávila doma zhroucená v slzách. Že by mě nechtěl vidět, jak jen sedím a čekám na něj se sklopenou hlavou.