Ďáblova noc: Pomsta

[14]

[Kaiden Mae Ashworthová]

Cestou ze staré vily jsme se zastavili na benzínce, abychom se s Killianem oba upravili a dali si ještě kafe. Kluci podle jeho slov potřebovali dostatek času na přípravy, což samozřejmě vyvolalo palbu mých otázek, které Killian jednu po druhé odrážel svými sarkastickými poznámkami, a já se vlastně nedozvěděla nic.

Hodila jsem po něm po něm rajče z bagety, o kterou jsme se podělili.

A Killian nevypadal bůhvíjak nadšeně, když mu přistálo na čele.

Nicméně, nakonec jsem z něj dostala aspoň místo, kde se máme vzít. A byla jsem nejspíš tak trochu u vytržení, protože šlo o kostel u hřbitova za městem.

Ano, ten kostel, který před třinácti lety vypálil Hawke Blackwood.

Tenhle chlap se tenkrát při studiu na naší škole proslavil hned několika věcmi. Ovšem to, že byl průserář a měl nejednu oplétačku se zákonem nebylo až tak zajímavé jako to, že byl zakladatelem Ďáblovy noci.

Napadlo ho tenkrát vůbec, že založí tradici, kterou po něm každý rok někdo převezme?

Dost vážně jsem o tom pochybovala. Nicméně měla jsem víc než jeden důvod mu za to poděkovat, protože nebýt jeho, nebyla bych dneska tady.

Killian zaparkoval na malé lesní mýtině, kde už stála tři auta, a momentálně vyhazoval ze sportovní tašky věci, které nebudeme potřebovat. Nakonec do ní ještě přihodil naše masky, než se otočil ke mně, aby mi podal svou bundu. „Vezmi si ji."

Poslechla jsem a natáhla ji na sebe. Do nosu mě okamžitě uhodila Killianova vůně a já se musela usmát. „Nejspíš mě nikdy nenapadlo, že moje svatba bude vypadat... takhle."

Tomu se jen uchechtnul. Hodil si sportovní tašku přes rameno a z kufru vzal dvě světlice, které rovnou odpálil. Jednu mi podal a druhou si nechal pro sebe. Zavřel kufr a pevně chytil mou ruku, než jsme se vydali na cestu vpřed. „Mělo by to bejt ještě o kousek lepší, Kaiden," pronesl záhadně, zatímco jsme se ubírali po nezpevněné lesní cestě ke hřbitovu.

Kousla jsem se do rtu a očima skenovala okolí lesa. Měsíc nám sice svítil na cestu a světlice taky vydávaly dostatek záře, ale pořád tu byla temná zákoutí mezi stromy a podivné zvuky, které jsem nedokázala identifikovat. Byla jsem tu jen jednou při loňské Ďáblově noci, když sem kluci přišli uctít Hawkeho památku, a tenkrát jsem z toho místa měla zvláštní pocit. „Nemyslíš, že je to tady... prokletý?"

„Proč?" zeptal se Killian nejspíš tak trochu pobaveně. „Kvůli tý povídačce o tom, že tu Blackwood uhořel? Nemyslím si, že je to pravda."

Zašklebila jsem se tomu. „Slyšela jsem historky o tom, že se tu o Ďáblově noci zjevuje jeho duch."

„To já taky," potvrdil se smíchem. „Ale věř mi, byl jsem to tady zkontrolovat víc než jednou a nikdy se neukázal." Stáhnul mě za spojené ruce k sobě a povytáhnul na mě obočí. „Snad se nebojíš."