Ďáblova noc: Pomsta

[11]

[Kaiden Mae Ashworthová]

Bylo zvláštní, jak všechno najednou zapadalo do sebe.

Jak všechno dávalo dokonalý smysl, když už jsem se jednou rozhodla a věděla, že už nebudu uhýbat před ničím, co mě neodvratitelně čekalo. Špatně zahojené jizvy na duši, otevírání starých ran, slzy a bolest. To všechno neznamenalo nic v porovnání s tím, že bych mohla mít Killiana po svém boku.

A tak jsem se zaťatýma zubama vytáhla z útrob starého polorozpadlého včelína svou krabici pokladů. Kolem se vznesla oblaka jemného prachu a já kýchla tak silně, až jsem skoro upustila ten vzácný náklad na měkkou půdu lesního podrostu.

Killian stál opodál opřený o kmen stromu a svítil mi velkou baterkou, takže jsem na něj měla špatný výhled. Nicméně celkem jsem sázela na to, že se momentálně mračí a usilovně zaměstnává svůj mozek tím, že se snaží uhádnout, o co přesně tady jde.

„Ve skutečnosti jsem doufal, že se přiznáš k nějaký dobře ututlaný vraždě nebo –"

„Buď sakra zticha," zavrčela jsem na něj a on se začal smát. Což vedlo jen k tomu, že jsem ho nabrala loktem, když jsem procházela okolo.

Killian až příliš teatrálně zaúpěl, než se mnou srovnal krok. Baterku namířil kousek před naše nohy, abychom viděli, kam šlapeme. „Měla bys mi dát ruku, Kaiden," pronesl po chvíli ticha.

Zvedla jsem k němu pohled a povytáhla obočí. „Chůzi v terénu nejspíš zvládnu."

„Jo," odtušil tak nějak odevzdaně a popadnul mou dlaň, aby se mnou rovnou propletl prsty. „To vůbec nezpochybňuju. Jen tě chci mít blízko."

A já nejspíš nečekala, jak intenzivně se mi po tomhle sevře srdce.

Sklopila jsem oči ke svým nohám a pociťovala určité uspokojení nad tím, že nevidí můj úsměv. „Myslím, že lžeš."

Killian mě pustil, aby překonal padlý strom, vzal si ode mě krabici, a pak mi pomohl na druhou stranu. A když jsem seskočila k němu dolů, rovnou se sklonil a laškovně se otřel rty i nosem o mou tvář. „Taky bych řekl, že lžu. Nicméně je pravda, že tě chci mít blízko, Kaiden."

„Nevěděla jsem," dostala jsem ze sebe ochraptěle a odkašlala si, „nevěděla jsem, že umíš bejt takovej."

„Jakej?" zeptal se, vrazil mi baterku do ruky, aby mohl pohodlně nést krabici a držet mou dlaň. A společně jsme znovu vyrazili k autu.

Olízla jsem si rty, stáhla obočí k sobě a přemýšlela, zatímco jsem pořád kladla jednu nohu před druhou. „No... nejspíš mě nikdy nenapadlo, že bys třeba mohl vyžadovat fyzickej kontakt."

Tomu se zasmál. „O čem to do hajzlu mluvíš?"

„Nemluvím o sexu," zavrčela jsem tak trochu podrážděně. „Myslela jsem tulení a veškerý tyhlety gesta, když s někým... máš vztah?"