Pokud Kaiden Ashworthová měla nějaké skutečné sny, zůstaly pohřbené hluboko pod tíhou reality. Její život je zlatá klec plná luxusu a bohatství. Je dokonalou dcerou, zářnou studentkou a poslušnou přítelkyní Bradleymu Sorensenovi. A každý od ní očeká...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
[Killian Payne Sorensen]
Stál jsem tu a díval se na holku svýho života. Poslouchal jsem všechno, co říkala, a každý její slovo se do mě zarejvalo hluboko a nenávratně jako drobný skleněný střepy, který už mi navždycky uvíznou pod kůží.
Všechno to byla lež. Iluze. A i když v tom byl kus zbabělosti, ona se snažila zachránit mě... před mojí vlastní rodinou.
A do prdele. Uvnitř mě panoval dokonalej chaos, ve kterým se mísil hněv, bezmoc, nenávist, zoufalství i bolest. A já měl kurva co dělat, abych prostě stál a dejchal. Abych existoval...
Jenže ona byla tady.
A byla malá, zranitelná a moje.
Takže i když mi instinkt velel vyrazit na lov mýho podělanýho bratra, jen jsem se několikrát nadechnul a pak se konečně hnul z místa. Jen abych mohl překonat tu vzdálenosti mezi námi. A ty poslední centimetry možná překonala ona. Možná já.
Kurva. Nesešlo na tom.
Skončila v mý náruči a já ji k sobě přitisknul tak pevně jako ještě nikoho ve svým životě. A byla to Kaiden, takže proti mýmu tělu zapadala jako druhej dílek skládačky, kterou jsem podvědomě hledal celej poslední rok. Ovinul jsem kolem ní paže ještě těsněji a bradu jí položil na temeno, zatímco ona kolem mě omotala svý ruce a nabrala látku mý košile do dlaní. „Posrala jsem to," dostala ze sebe roztřeseně. „Vím, že jo."
„To my oba," odvětil jsem. A nejspíš vůbec poprvé jsem necejtil nenávist vůči sobě. Natož vůči ní.
Protože poprvé jsem nás dva viděl jako to, čím jsme doopravdy byli. Dvě ztracený duše, který se příliš bály bojovat za toho druhýho. V tomhle nebyla sama. Ani já nehnul prstem pro to, abych ji po tý loňský Ďáblově noci dostal. Nechal jsem ji Bradleymu a prostě předstíral, že se nic nestalo. Stejně jako ona.
Zvednul jsem ruku a pohladil ji po vlasech. „Přežili jsme... a dostaneme se z těch sraček ven."
Zaryla mi konečky prstů do zad a nějakou dobu mě jen držela, než se zase potichu ozvala: „Killiane?"
„Mhmm?"
„Miluju tě," pronesla tím svým melodickým hlasem, kterej mě hřál až kdesi u srdce. A zněla tak jistě, jako by mi tvrdila, že ráno zase vyjde slunce.
A já sebou chtě nechtě trhnul. „Cože?"
„Slyšel jsi mě," řekla o něco hlasitěji a vymanila se z mý náruče. Odstoupila jen tak daleko, aby mi viděla do očí, než dodala: „Moje malý srdce je splašený a naprosto vyděšený. Mý ruce se třesou a ze vší tý nervozity je mi na zvracení." Z jejích rtů vylítnul podivnej lehce hysterickej smích a ona rozhodila rukama. „Jenže já tě miluju... a to je podělanej fakt." Trhaně se nadechla a povytáhla koutky úst. „Po tom všem, co se mezi náma stalo, to musím říct nahlas. Protože ty prostě musíš naplno pochopit, že tohle není jenom nějaký mý pomatení mysli. Pokud o mě stojíš, jsem připravená chytit tě za ruku a sejít cestu do pekel. Postavit se našim rodinám, postavit se veškerejm následkům, který tohleto bude mít. Vzali mi všechno a já chci svůj život zpátky... a chci ho s tebou."
